Nechceš aby tento moment kdy skončil, kdy vše je bez ní ničím. Čekáš tu navždy, jen abys viděl, jak se usměje, protože je pravda, že bez ní jsi nic. Po tom všem, udělal jsi chybu, zakopl a spadnul. Ale to, co řekla, myslela vážně. Chceš, aby věděla, že vše nenecháš jen tak odejít, tato slova jsou ve tvém srdci a v její duši, proto zastav tuhle chvíli. Nechal jsi svoje myšlenky vykrvácet, aby věděla, že neodejdeš.
Přečtené myšlenky byly vyslovené, navždy v pochybnostech, a střípky vzpomínek padají k zemi. Víš, co jsi nestihl, a proto bys to neměl nechat být. Všechny ty ulice, po kterých jsi šel sám, nemajíc, kam utéct, přišel jsi až na konec. Padá ti to přímo před očima, padá to z nebe, když sám nevíš co hledáš.
Pokoušel ses být dokonalým, ale nic ti nestálo za tu cenu, a už ani ona nevěří, že to jsi skutečně ty. Tohle místo je tak pusté a tvoje myšlenky ji zkoušejí, sám nevíš proč to zašlo až tak daleko, někdy je to zoufalé, jako by tě nemohlo už nic zachránit, ale je to to jediné, co ti zůstalo.
Jak běžel čas, neznámý směr. Opustil si ji, ale nezůstala sama. Dříve, než si zjistil, že tvůj pohár přetekl nemohl ses rovnat s nikým, koho znala. Vždy jste oba věděli, kam by to mohlo zajít. Je to doba, jak si zapomněl, cos postrádal. Srdcem je těžké promlouvat, zvláště když to tvoje je plné prázdnoty.
Je to tak těžké, říct, že se omlouváš, a budeš dělat vše správně? Všechny ty věci, které jsi způsobil, nyní se mají stát, ale kde zabloudily? Nechce cítit bolest, nejprve ji řekni, že jí nebudeš lhát, budeš stát obviněný s rukou na srdci a pokusíš se říct to nejlepší ze sebe, omlouvám se.
Víš, že nemůžeš všechny chyby vzít zpět, ale pokusíš se. Zlomíš jí srdce, přineseš jí dolů, ale budeš muset říct, omlouvám se. Hodíš to všechno pryč, k stínům z omluv a ona by měla mít to nejlepší z tebe.
Otoč se, každou chvílí je osamělejší a ty nepřijdeš. Otoč se, každou chvíli je unavenější z poslouchání tvých slz.
Tvrdíš, že láska je řeka, ve které se všechno utopí. Tvrdíš, že láska je bitva, která nechá její srdce krvácející. Ona tvrdí, že láska je hlad, ta potřeba nekonečné bolesti. Myslím, že láska je květ a vy jste ještě jen semínka.
Až noc bude moc osamělá, cesta příliš dlouhá. Ty si pomyslíš, že láska je jen pro šťastné a silné, tehdy si vzpomeň, že hluboko pod ukrytým sněhem leží semínko, které se hřejivou láskou slunce, na jaře stane růží.
Není nic, co by ti měla říct, nic co bys měl vědět, že dělá, ani to, co pro ni znamenáš. Všechnu bolest vyplakala, řekl si sbohem a ona ví, jak daleko půjdeš. Ví, že tě zranila, ale není to jako teď. Teď tě nechá odejít.
Modré vlny, které narážejí jak čas plyne, tak těžce ho chytit, a příliš hladké, není to všechno proč neřídíš její stranu tratě.
Jde životem nepovšimnutá, ví, že nikoho nezajímá, všude kolem ní je přetvářka a ty, nikoho nevnímá.
Sedí ve svém koutě a uspává se svým vlastním zpěvem. Všechno pálí, i svůj hněv a bude tu sedět, dokud všechno neshoří.