Plamínek po plameni živen naivní nadějí a očekáváními.
Tančící u hudby lidské blbosti tvoří ničivý požár.
Požár vypalující poslední útočiště myšlenek.
On a jeho temní pomocníci…
Spálil celé město podvědomí. Sen za snem proměnil v prach.
Veškerá naděje se změnila v oblaka kouře a pohltila všechna místa
a všechna úskalí přeživších ostatků.
Hutná oblaka, kterým se nelze ubránit, se šířila rychleji než morová rána
a pohlcovala do svých černých spárů trosky a zříceniny.
Každé poslední houževnaté doufání, každý houževnatý sen.
I ty z posledních střípků vykradených vzpomínek.
Brala je do své smrtelné náruče a slíbávala z jejich rtů poslední zoufalé nádechy.
Nenechala je utéct, nenechala je nadechnout se, ale ani zahynout osamotě.
Byla tam.
Objímala je do chvíle, než přišel sám živelný plamen a pohltil je v jediné vteřině.
Bezmocné a dusící se.
Jako když hodíte sirku na zem, politou benzínem, vzplálo všechno navlhlé pochybnostmi a zoufalstvím.
Velké plápolající ohnisko ničící vše, co stojí jeho tanci v cestě.
Nakonec zůstává pouhá mlčenlivá spoušť.
Cesty, kudy se tento smrtelný ohnivý uragán prohnal, zejí prázdnotou.
Po tom všem nezbylo nic. Nic než skořápka stejně pustá a vyhořelá, jako následky v jejím zchátralém vnitřku.
Tvář, která se stala pouhopouhým věšákem na masky.