Dřevěnka byla blízko. Popohnala koně k rychlejšímu tempu a sama se ještě více sklonila k jeho hřívě. Snad jen vítr byl rychlejší než ona. Musela vést klisnu hustým a velmi starým lesem, aby se dostala domů. Poslední rychlá změna směru a spatřila obrysy chalupy. Prudce koně zabrzdila, seskočila a rukou ji přiměla ke klusu, ale již bez své jezdkyně. Klisna, barvy noci, se popaměti vydala do hlubší části lesa. Kde mohla klidně odpočívat a čekat na zavolání své paní.
Nezbyl čas na váhání. Rychlým krokem se vydala dovnitř. Prošla velkou místností a vešla do útulné kuchyně. Nad stolem se skláněl postarší muž, který se zaujetím prohlížel, přistroj, který před nedávnem přinesla. Na nose měl usazené brýle a na rtech mu hrál úsměv.
„Jako vždy jdeš pozdě.“ Uvítal ji s hlasem ztichlým soustředěním. Dívka se usmála a s rukama v bok ho pozorovala.
„Dorazila jsem tak jak mi to podmínky dovolovaly, otče.“
Stařec na ní upřel své moudré oči a vstal, aby jí políbil na tvář. „Pokouším se to už celou věčnost zprovoznit, ale nedaří se mi. Snad na to brzy přijdu.“ Sdělil ji při pohledu na věc, která zabírala celou délku stolu.
„O tom není žádná pochyb.“ Ujistila ho. „Ale teď toho budeš muset na chvíli nechat. Konvoj se blíží a vede sebou řádku zajatců.“
Muž pokývl hlavou a zamyšleně si třel bradu. „Poslední dobou je to poněkud často. Kolik jsi jich dneska měla tu čest zpacifikovat?“ zeptal se klidně a přešel ke stolu. Přes přístroj přehodil jemný pléd a těžce ho vzal do rukou. Pomalým krokem se vydal ke stěně. Pokývl na dceru, aby udělala za něj to, co sám s plnou náručí učinit nemohl.
„Jen jednu, ale s půl tuctem zajatců.“ Dívka přitlačila dlaněmi na určitých pět cihel a čekala. Po chvíli, kdy se nic nestalo, prudce kopla do stěny a mechanismus začal pracovat.
„Mělo by se to namazat.“ Podotkla a pomohla otci vložit předmět do vzniklého otvoru.
„Jen jednu říkáš? Ale další míří tímhle směrem. Už nejsme tak chráněni jako kdysi.“
„Jsou ještě daleko. Vzala jsem to zkratkou.“
„Kolikrát jsem tě varoval, abys tou zkratkou nejezdila?“ zpražil ji přísným hlasem. Přešel k rohu místnosti a do vaku zabalil, všechno své nářadí. A hodil ho k přístroji.
„A kolikrát jsem tě varovala já, že mě nemáš podceňovat?“ oponovala se smíchem. Přešla k oknu a vyhlédla z něho. V dálce se započala rýsovat celá řada vojáků v zelených uniformách a s pochodněmi v ruce. „Měli bychom si přeci jen pospíšit.“
Rychle přešla ke kahanům, aby oslabila jejich plamen. Sklidila ze stolu jeden ze dvou hrníčků. Do truhly schovala otcovo oblečení. Mužskou kolínskou, břitvu a kožené chrániče zápěstí na nichž, byl znak jejich rodu. Na chvíli zaváhala a pak raději chrániče vytáhla a hodila je do otvoru ve zdi. Otec se již chystal do skrýše, v ruce držel džbánek piva a jednu z jeho knih, ale pak se ještě na ní otočil a s úsměvem pravil. „Hlavně se kroť a neubližuj jim, mohlo by dojít k prozrazení.“ řekl a s tím zavřel tajný poklop.
Dívka zůstala v místnosti sama, ale ani na vteřinu neváhala. Vojáci se přibližovali. Svlékla se do košilky, pak na sebe navlékla šaty s širokou sukní, pod kterou si kolem stehna uvázala pouzdro s dýkou. Rychle kalhoty s košilí a pláštěm schovala do otvoru a přidala i pochvu se svým mečem. I své holínky musela uschovat, které vyměnila za prošlapané střevíce. Kdyby došlo na střet, musí si poradit jen s dýkou a v podpatcích. Zavřela otvor a obrátila se k zrcadlu. Rychle si z vlasů povytahovala všechno jehličí a rychlými tahy si vlasy učesala do vzhledného tvaru. Přitočila se k plotně a začala míchat, den starou polévku, kterou připravila. Sklonila se ke kamnům, aby přiložila, když jí k uším dolehl zvuk vojenského povyku. Na tváři se ji rozlil úsměv. Když se ozvalo bušení na dveře, v mžiku schovala svou hrdost a přirozenou bojovnost, za úsměv venkovské husičky. Ani kdyby jim řekla kdo je, nevěřili by. A to by byla jejich poslední chyba v jejich zrádném životě.