V dnešní době vyspělé výpočetní techniky, moderních zařízení a dalších vymožeností, je pro starého člověka těžké se orientovat. Vezměme si například moji babičku. Ve jejích krásných šedesáti šesti letech jsme jí pořídili mobilní telefon. Babička se zprvu tvářila velmi nadšeně, ale v zápětí jsme pochopili, že to nebyl nejlepší nápad.

Babička, stejně jako ostatní starší lidé, má k novým věcem přirozenou averzi. Je pro ni složitější naučit se novým věcem, než třeba pro mě a mé spolužáky. Je podivuhodné, že mé generaci stačí si mobil vzít do ruky a po chvíli už ho plně ovládáme a babičce se musí napsat návod. Dlouho sem přemýšlela, čím to může být. Nakonec mě napadla myšlenka, že se tento fakt buduje už rannou výchovou.

Babička vyrůstala v době, kdy nebyly počítače, mobily ani barevné televize. Nic ji proto nedrželo doma a spíše běhala venku s kamarády. Na rozdíl od toho dnešní generace vyrůstá obklopena mobily, počítači, notebooky, i-pody, mp3-kami a už v nízkém věku se učí ovládat autíčka na dálková ovládání a podobné elektronické hračky. Tím se rozvíjí naše schopnost rychle se učit novým věcem zaměřeným na techniku.

Je to pro nás ovšem výhoda či nevýhoda? Nebylo by lepší nechat si tyto věci na pozdější věk a nejdřív si užít bezstarostné dětství, kdy se nepředháníme, kdo bude mít lepší mobil? Na tuto otázku je už asi pozdě. Svět jde stále kupředu a už teď vím, že i pro mě bude na stará kolena obtížné se naučit novým věcem, které pro mé děti a vnoučata budou samozřejmé stejně tak, jako pro mě je samozřejmé sáhnout do kapsy u kalhot a vyndat mobil.