Sto jedna. Sto jedna není jen dalmatinů. Není to ani v tuto chvíli pouze název jedné třinecké hospody, ale také počet žádostí o práci, které jsem během tří měsíců odeslala. A výsledek? Prozatím žádný, spíše bídný a přebídný než pozitivní. Čím to je? Neperspektivním oborem? Přece jen český jazyk a literatura vystudovaný na filozofické fakultě nemá v našem regionu uplatnění. Nebo snad nedostatkem pracovních míst v regionu? Nebo se snad všichni zaleknou mým titulem před jménem a myslí si, že když odpovídám na nabídku pracovního místa administrativní pracovnice, kdy nabízí deset tisíc hrubého, že bych chtěla časem víc, nebo snad rovnou ze startu si řekla o dvacet tisíc? Nebo co?! Už připojuju ke každé žádosti o pracovní místo, že jsem ochotná makat za nabídnutou mzdu. V některých případech pro jistotu mažu ze svého životopisu vysoké školy a nechávám si pouze maturitu z gymplu, pokud je jedním z požadavků pro uchazeče dosažené vzdělání středoškolské s maturitou. Trošku se pak lekám, co si asi potenciální zaměstnavatelé pomyslí ve chvíli, kdy při pročítání mého životopisu zjistí, že během pěti let, které uplynuly od mé maturity (mého přiznaného nejvyššího dosaženého vzdělání), jsem procházela pouze příležitostnými pracemi, brigádami. :) A stejně mi neodpovídají. Myslím si, že ve všech těch firmách, kam jsem psala, by opravdu potřebovali nějakou asistentku do kanceláře, protože určitě u nich nemá kdo odpovídat na e-maily! To je ten důvod, proč mi nikdo neodpovídá! Rozhodně. No, a protože z úřadu práce, ani ze sociálky nedostávám ani symbolickou korunu, tak každý den ráno kromě neděle rozvážím noviny a letáky a když se pak každý diví, že jsem ještě nenašla práci a proto rozvážím noviny, tak jen vtipkuju, že prostě začínám od píky – čili rozvozem novin, a snad se někdy dostanu na vysněnou pozici redaktora! :) Ale ono to vtipkování už mě pomalu a jistě přestává bavit. Výběrová řízení, která podstupuju, jsou čím dál víc absurdnější, o přijímacích pohovorech ani nemluvě! Seřaďte podle vašich priorit následující pojmy – práce, peníze, kolektiv. Pokud odpovíte, stejně se vás snaží přesvědčit, že to nemyslíte vážně. Při pohovoru na pozici redaktora v časopise o módě a zdravé výživě atd. se někdo, kdo rozhodně nebyl šéfredaktor a kdo se jaksi zapomněl představit, akorát podívá na váš vzhled, pak se vás zeptá, jestli pro vás není problém dojíždět z Třince do Ostravy. Další otázka vás taky zarazí, když se zeptá, za jak dlouho napíšete článek na půl strany A4 o zdravé výživě. A jestli byste byli ochotni dorazit do práce ráno, pak třeba odpoledne a v případě potřeby i večer. No nevím… každá z nás, uchazeček, byla na podivném pohovoru pět minut. Přesně! Stopnuto na stopkách. Fuj, už mám těch assessment centerů a dalších blbostí dost! Stejně tak trapných pohovorů a vyplňování zbytečných dotazníků, přestože všechny potřebné informace mám už přece v životopise. Pokud teda nezatloukám vysokoškolské vzdělání. Myslíte-li si, že práce je všude dost, akorát mě se nechce pracovat, pak jste na omylu. Už jsem zkoušela odpovídat i na pozici prodavačky a uklízečky, ale vybrali prý lepší kandidáty. A jediná práce, které je všude opravdu dost, je bohužel taková, na kterou nemám žaludek – čili různí pojišťováci, finanční poradci, realitní makléři, obchodní zástupci, pracovníci call centra pro různé mobilní operátory a další takové nechutné pozice. Takže tak. Hurá na sto druhý mail! :)