Nejsem velikým milovníkem sportů. Samu sebe bych, co se pohybu týče, zhodnotila jako mrchu línou. Mou největší radostí je asi ležet v posteli a číst. Cokoli a kdykoli. Jedinou výjimku však tvoří lyžování. Tento úžasný zimní sport mě uchvátil v dětství a ono „opojení“ trvá dodnes. Nezapomenutelné jsou zážitky, kdy mě nebohý otec v roli vleku tahal po strmých kopcích na Kamionce. Dodnes nezapomenu jeho výraz naprostého zoufalství, když mě uřvanou a vzteklou vytahoval z mohutných závějí. (Jednou, když už to nervově neunesl, mě dokonce nechal pod svahem, ať prý si mě tam klidně sežere medvěd.)
Čas plynul a z malé roztomilé holčičky vyrostla „statná“ žena. Celý rok jsem se těšila, až opět nazuji pevné lyžařské boty a budu se spouštět z našich příkrých kopců jako mistryně světa. Tentokrát však bylo všechno jinak. Jako bych to ani nebyla já. První problém nastal, když oblékajíce mé staré lyžařské kalhoty došlo ke zjištění, že jsou mi poměrně malé. Tady se ovšem prokázala pravá ženská urputnost. Válela jsem se po zemi, posteli, hekala, nadávala, soptila a funěla – až jsem nakonec přece jen proklatý zip zapnula. Dalších deset minut jsem z tohoto předlyžařského úkonu musela načerpat nové síly – tzn. dala jsem si jednu opravdu miniaturní čokoládu na posilněnou. Bohužel, než jsem se dostala k zimní bundě, musela jsem projít kolem zrcadla. Má první reakce byla, že jsem se otočila za sebe. Nedošlo mi totiž, že ta obtloustlá osoba naproti mě se odrážející jsem opravdu já! Vrhala jsem na sebe výmluvné pohledy. Po pěti minutách tázavých pohledů směr zrcadlo, jsem nakonec s odevzdaným povzdechem „pal to čert!“ vyrazila ze dveří. Sedla jsem si do auta a s vědomím, že to nejhorší je již za mnou, jsem se dostávala do jakés takés psychické pohody.
Dorazili jsme. Nasoukání se do ultraúzkých bot mi dnes nečinilo téměř žádné potíže. Takže jsem si mohla hodit lyže na rameno a vyrazit ke svahu. Celá natěšená jsem si opravdu domýšlivě fandila, což jsem neměla dělat. Někdy opravdu trocha skromnosti neškodí. Nasedla jsem tedy na vlek, opřela se lícem o železnou tyč a koukala do větví stromů. Menší nepříjemnost nastala, když jsem se již dost pokochala přírodou na levé straně a chtěla se otočit napravo. Má líc totiž přimrzla ke chromované trubce. Pocit, který mi bušil v hlavě, by se dal popsat k víření šamanských bubnů a bolestného skučení. Snažila jsem se odtrhnout a k situaci zcela vhodně jsem si vzpomněla na detaily oblíbené tatínkovy pohádky O Nikitovi, který všechno olizoval. Pohádka o ruském bohatýru, který se přesně jako já přilepil jazykem k železnému zábradlí byla opravdu trefná. Buď jak buď, na konci jsem se přece nějak odlepila. Když jsem opustila vlek, zůstala jsem chvíli konsternovaně stát, tupě zírajíc do dáli, plně si uvědomujíc důsledky, které mohlo mé počínání mít. Nicméně jsem holka statečná, tak jsem se oklepala a na dotazy rodiny, co jsem to na tom vleku vyváděla, jsem reagovala tikem levého oka a věrohodným „Nic, nic“. Bůhví, jestli jsem byla tak absolutně zblblá z mého zážitku, ale má první jízda byla fatální. Smrt v očích, vyceněné zuby a sípavý dech byly pro okolní lyžaře dostatečným znamením, aby mi rychle šli z cesty. Přesto se mi kdovíjakým zázrakem povedlo srazit jednoho ubohého snowboardistu. V polovině svahu jsem z podivného pocitu na těle poznala, že se má kombinéza je od prsou až dolů rozepnutá. V tu chvíli mě oblil pot. Věděla jsem, že je absolutně bez šance má nenápadná snaha ji znova zapnout. Naštěstí jsem měla bundu a nikdo si ničeho nevšiml. Věřte nebo ne, ty dvě hodiny jsem opravdu jezdila takhle.
Ale nakonec, i když tomu nic nenasvědčovalo, vše dopadlo dobře. Vydechla jsem si teprve, když jsem dosedla do auta. Omrzliny třetího stupně na levém líci, nudle u nosu, spíš mokrá než suchá a s křečemi v nohou, ale přesto šťastná. Cítila jsem se slastně unavená a přese všechno prožité utrpení spokojená. Taková jsem prostě já. Bojovník a věčný optimista. Apropos, už se těším na příště, věřím, že to bude lepší.
Rammy „Mascha“