Prsty jemně projížděly po bělostných klávesech, jakoby si testovaly materiál, ze kterých byly vyrobeny. Ze strany na stranu klouzaly lehoulinkými pohyby snažícími se setřít jejich chlad, či nasát jejich kouzlo do polštářků. Jen tak. Sklouzávaly dolů a opět vyjížděly po okrajích a pohrávaly si se sklovitým povrchem. Jedna strana lákala druhou jako při námluvách zvířat. Pak se ozval první ostýchavý tón. Nevydržely to. Rozhostilo se ticho, které však nejspíše také naslouchalo doznívajícímu zvuku nesoucímu se vzduchem. Shromažďovaly odvahu na to, zatlačit klávesu ještě jednou. Jakoby vydaný tón pohltil veškerou odvahu, ale také navýšil zvědavost. Ne. Odvážily se znova. Opět zlehka spočinuly na klávesech a vyčkaly na ten správný okamžik. Vybídnutí. Příležitost. Napjatě čekaly…
Poté se daly do společného milostného tance. Prokládaly se spolu se svými tanečníky a využívaly každého místečka na jejich tanečním parketu. Měnily si partnery a s naprostou lehkostí, a přitom, jako na sebe připoutány slibem věrnosti, pokračovaly bez jakéhokoliv zaváhání či škobrtnutí. Z jemných krůčků přešlo do hrubých otoček a silných kroků tvořících dech beroucí melodii. Symfonii doteků a vzájemného souznění. Nabírajíc na intenzitě se mohlo zdát, že tento milostný tanec vyúsťuje v tanec nenávisti a vzájemného pokusu o napadení. I tahle verze mohla být tou správnou. Ze strany třetí, pouhého pozorovatele, mohly být obě verze pravdivé či jakákoliv možnost třetí. Kdyby však pravdivou byla možnost druhá, poslední právě probíhající údery vydávající ostře čistý zvuk by byly vražedná bodnutí? A pak?...
Hudba utichla…