Nedávno jsem se pozastavila nad jistou událostí. Zároveň mě donutila zamyslet se nad ní a vlastně i sama nad sebou. Ačkoliv nešlo o nic neobvyklého, zapůsobila na mě. Mnohem silněji než kdykoliv jindy. Možná proto, že jsem se stala jednou ze zúčastněných a možná proto, že jsem se stala jednou z těch, jimiž jsem celý život opovrhovala.
Postávala jsem u vchodu na hlavním nádraží, když hlavními dveřmi vešel starší tmavovlasý muž. Na první pohled bylo jasné, že jde o nevidomého. Prvotním a jasným signálem byla jeho bílá hůl, kterou si před sebou pomáhal. Jako vždy duchem nepřítomna jsem zírala kamsi do prázdna před sebe. Najednou stál muž naproti mně a já zaslechla, jak říká něco, co vypadalo jako prosba o radu. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a bohužel ani jeho formulaci nebylo zrovna dobře rozumět. Než jsem se probrala a všechno si poskládala dohromady, muž již pokračoval dál dovnitř haly nádraží. Není divu, že na mou poněkud zpomalenou reakci, kterou si asi vyložil jako zřejmou neochotu pomoci, nečekal. Mrzelo mě, že jsem nezvládla reagovat a pohotově se otočila za ním. Muž se prodíral mezi procházejícím davem a neustále žádal kolemjdoucí o radu. Stála jsem a vůbec nechápu, proč jsem nic neudělala. Prostě jsem stála a dívala se. Napůl šokovaná a napůl ochromená. Několik dívek se mu snažilo vyhnout tak drsným způsobem, že se s ním srazilo. Když procházel asi desátý člověk, aniž by zvedl zrak od země směrem k němu, jsem se konečně odhodlala zakročit. Zbytečně. Postarší paní, s taškami přeplněnými nákupem, se muže ujala, vzala ho za ruku a vedla kamsi k pokladnám. Cítila jsem se trapně. Opravdu trapně. A nejen to. Připadala jsem si, jako jedna z těch, jimiž opovrhuji. Vlastně jsem byla na stejné úrovni jako oni. Stejně ubohá, stejně bezohledná a tak stejně obyčejná.
Zpětně jsem přemýšlela nad celou situací. Proč jsem nic neudělala?! Proč jsem tak dlouho přemýšlela? A nad čím vůbec? To je ono. Nad čím? Vždyť je to celé úplně směšné. Nad čím bych měla přemýšlet.. Jediný problém byl, že jsem se ostýchala za mužem jít a zeptat se, jak můžu pomoct. Prostě pomoct! Nic víc. Tak jednoduché. A přesto tak moc složité…