Nedávno jsme se s přítelem vydali po naučné stezce na Jahodnou. U nemocnice na Sosně jsme si na první informační tabuli přečetli, že nás během čtyřkilometrové trasy s nevelkým výškovým převýšením čeká dvanáct zastavení. Po pár metrech jsme však zjistili, že jich bude určitě míň, protože hned tabule číslo dvě chyběla.
Nemuseli jsme si hrát na Sherlocka Holmese, abychom zjistili, kdo má na svědomí zničení informační desky. Podle druhu odpadků pohozených kolem odpadkového koše, laviček a všude jinde po lese se dalo vydedukovat, že rodinky s dětmi to nebudou. Všude se válely prázdné krabice od vína, láhve a sáčky z potravin. Když jsme k tomu přičetli výhodnou polohu tohoto zastavení s lavičkami – v lese, a přitom nedaleko sídliště Sosna – vyšlo nám jediné – nudící se mládež zde pořádá své pitky a pak pod vlivem alkoholu a jiných omamných látek ničí všechno, co jim přijde pod ruku. Nechali jsme toto místo plné odpadků za námi a šli jsme dál. Další tabule již stály na svých místech, sem tam se škrábanci a klikyháky, ale aspoň stály!
Přesto se opět našla další negativní okolnost – zarostlé chodníky plné kopřiv a ostružiní a přes cesty popadané větve. Připadali jsme si jako trosečníci, kteří se musí prodrat pralesem, aby se dostali k cíli. Pak na nás čekal můstek, který jako by zažil zběsilý pochod stáda slonů. Byl zbořený a polámaný. Opatrně jsme ho přešli a pokračovali zvědavě dál. Co nás ještě čeká? Zpěv ptáků a silně ohrožený druh vstavačovitých rostlin (vstavač mužský a vstavač bledý) to určitě nebude.
Několik dalších zastávek jsme začínali nabývat dojem, že vandalové se vyřádili hned ze začátku a pak už dali pokoj, ale posléze jsme zjistili, že ten, kdo chce najít tabuli číslo devět, se musí podívat dolů do lomu, aby aspoň jedním okem spatřil úlomky plastové desky. Opět je toto místo lákavé pro mládež, která si zde udělá ohýnek, vypije pár krabic vína a pak se pobaví na demolici něčeho, co je zrovna po ruce. (Informace pro lidi demoličního typu – dřevěný stojan na tomto místě ještě stojí.)
Když jsem se tak dívala na ty zbytky tabule ležící několik metrů pode mnou, vzpomněla jsem si na tabuli v lesoparku – ta skončila nějak takhle podobně. Asi někomu prostě překážela. Stála přece tak bokem na trávě a kdo chtěl, mohl si přečíst pár informací o regionu, zejména o zpracování a těžbě nerostných surovin. Nicméně, pokračovali jsme dál.
Po louce jsme sešli k posledním tabulím, které zájem mladých obešel. Po cestě domů nás napadaly úvahy o tom, jak se asi cítí ti, kteří ty tabule navrhli, zhotovili a postavili na místo. Stačí krátká doba a přijde někdo, komu prostě vadí od pohledu. Proto je jednoduše zničí, a je to! Kamerový systém se určitě do lesa zavádět nebude, aby monitoroval návštěvníky, co a jak dělají. Moderní technologie do lesa, kde vládne příroda, prostě nepatří. Jak to tedy zařídit? Nebo proč vůbec něco stavět a budovat, když to někdo rozbije, počmárá a znehodnotí. Je řešením nestavět nic? Ale proč by na druhou stranu měla většina slušných lidí pykat za pár vandalů a chuligánů? Východisko bude asi někde jinde.

Monika Jakusová