Volte Nikoho
Na ulicích můžeme zase po nějaké době vidět vypasené xichty a patetické fráze, které zdobí billboardy. Volby jsou tady a je jedno jaké. Dělit se s někým o pocitu hnusu, které z toho mám, nechci. Spíše bych se paradoxně chtěl téhle odpornosti taky zůčastnit a tak trochu se „zašpinit“. Mám totiž vlastního kandidáta. Je jím Nikdo. Už jsem viděl pár plakátů, které nabádají abychom zvolili „prospěšného senátora“ zpodobněného siluetou s bílým obličejem, která má snad znázorňovat právě „Nikoho“. Pokud to takhle bylo zamýšleno, pak bravo. Pokud ne, tak ať s tím jdou do prdele. Chtěl bych totiž ukázat, že Nikdo je jediná smysluplná volba.
Když se zamyslím nad hloubkou bezobsažnosti jednotlivých volebních sloganů a frází, které politici vypouštějí z huby, tak mně zamrazí. Jejich mentální impotence často neuniká ani ostatním, chyba je ale v tom, že za tím většinou vidí „nevyzrálost“ naší „mladé demokracie“, stigma východní evropy a periférie „vyspělého světa“ apod. Blbost. Na „Západě“ je to úplně stejné, ne-li horší. Léta praxe ve vymývání mozků učinily z politiků v „dospělých“ demokraciích mistry ve vymýšlení demagogických a populistických hesel a odvádění pozornosti od všeho, co by jen vzdáleně mohlo připomínat věcnou diskuzi. „Naši“ politici jsou stále jen amatéři a buďme za to rádi. Bezobsažnost je s politikou neodmyslitelně spjata. Politika totiž nemá žádný jiný obsah, než zájmy.
To je taky důvod proč se nás politici usilovně snaží přesvědčit, že pracují pro všechny a ve „všeobecném zájmu“. Pokud si odmyslíme tu absurditu, že pro deset miliónů různých lidí existuje něco jako „společný zájem“, který navíc dokáže určit pár set hlupců žijících ve své virtuální realitě někde desítky a stovky kilometrů daleko, pak je jasné, že jediné k čemu mají takové „argumenty“ sloužit je zakrytí toho, že politici hají zájmy své a svých spřízněných zájmových skupin a neexistuje motivace ani způsob, jak by mohli vykonávat něco, čemu by se alespoň vzdáleně dalo říkat „služba veřejnosti.“
„Stát je jedna velká fikce, pomocí níž se každý snaží žít na úkor všech ostatních“ a volby jsou jen soutěží o to, kdo bude „vítěz“ a kdo „poražený“, tedy na čí úkor bude kdo žít. Důvodem, proč se na světě posledních dvě stě let prosazuje demokracie (nebo obecně plebejská forma vlády) je to, že iluzorním zapojením mas do vládnutí se daří vládnoucí třídě úspěšně zamlžovat pravdu o tom, že ne všichni mohou být v takovém systému „vítězi“ a že právě úzká skupina vládnoucích je zákonitě tou, která vydělává, zatímco plebejská většina se spokojí s pouhou iluzí „vítězství“, například s tím, že stát více zdaní bohaté, židy zavře do koncentráku, nebo kuřáky donutí zanechat svého „zlozvyku“. Díky tomu jsou lidé ve vztahu k státní moci mnohem povolnější, což umožňuje nebývalou expanzi státu a jeho pravomocí a politici si tak mohou pořádně namastit kapsy, případně uskutečnit své mesiášské plány.
Hlavním problémem politiky a politiků je v tom, že nenabízí, ale vnucují. Politici nenabízí alternativy, hádají se jen o to, kdo bude příštích pár let lidem vnucovat své vize a prosazovat zájmy svých spřízněných skupin. Politika není procesem výběru, ale metodou uskutečňování centralizované, kolektivistické společnosti, která ve skutečnosti rozsah svobodné volby jednotlivců zmenšuje. Na jednom území v daný čas může existovat jen jeden politiky utvářený společenský model a tedy neexistuje způsob jakým by je mezi sebou mohli lidé relevatně srovnávat, volit mezi němi a dojít tak k něčemu, co by mohlo být harmonií, i kdyby pro to v systému, kde „vládne lid“ existovala motivace. Radši budeme všichni poražení, než aby i ostatní byli vítězi. Ve volbách srovnávat nelze. Lidé si v nich nevybírají mezi něčím zaručeným, ale mezi sliby, které nic nestojí a tak každý může nabídnout cokoli. Politika je beznadějně odsouzena navždy zůstat jen zápasem malomyslných o to, kdo si urve nejvíc.
Alternativou k volbám politiků je dát lidem možnost si svobodně vybrat. Každý sám za sebe, ne všichni pro všechny ostatní. Jediná svobodná volba je volit Nikoho. Ne jen nevolit. Ale vědomě si zvolit nikoho, nechodit k volbám a vědět proč. Odmítnout systém, kde se můžu stát jen utlačovatelem, nebo utlačovaným. Oblíbeným argumentem politiků je, že žádný jiný systém než politika státu nemá šanci přežít a že historie je plná důkazů takového tvrzení. Nesmysl. „Stát cokoli mluví, lže – a cokoli má, ukradl“ a tohle není vyjímkou. Teorie ani historie nám nic takového neříká. Nikdo z politiků nemá motivaci mluvit pravdu, jedině Nobody tells the truth.