Hledáš sám sebe v nepopsatelné směsi pocitů, dojmů, nálad, a přece máš pocit, že víš, kým nebo čím jsi. Vstáváš se zmatkem sprchujícím se v tvých myšlenkách svěcenou vodou, pracuješ pod nadvládou rutiny jdoucí ruku v ruce s nudou- a ty je jen pozoruješ, kam že si to dneska vyšláply a cítíš, že nikam ani nedohlédneš. Usínáš během dne v moři beznaděje s umělým úsměvem zrcadlícím se v tvojí tváři, jejíž tajemství neexistují. A nakonec usneš, aby ses mohl znovu vzbudit a bojovat sám se sebou ve válce s názvem život. Jak snadné je žít, dalo by se říct, avšak ty máš pocit, že každý tvůj den je objemné břemeno, které tě tlačí pod zem. Denně pláčeš, když se budíš, když si znovu a znovu uvědomuješ, že tvůj život vypadá a je jen pouhým pochodem smrti. Tak poslouchej.
Že mě snad nechápeš, či jsem si musela splést adresu, nebo ještě něco výmluvnějšího si motáš v hlavě v prolhané klubko? Dávám ti jen návod. Ukazuji cestu. Otevírám tvá zapečetěná zákoutí. Čistím Ti duši. Leštím myšlenky- kdepak pro parádu, jen pro radost. Oprašuji tě, abys neuschl. Jak? Tak poslouchej. Snad v sobě ještě kapku přirozenosti neseš, však skvěle se ti daří toto skrývat. Ale já mám oči, víš.
Jako bych někdy oněměla, avšak tobě to očividně nevadí. Jak tedy pomoci hluchému, jež jen slova neslyší? Jak nalézt v tobě um? Jak osvobodit tě od té nuzné nemoci?
Snad jen poslouchej. Okolo to voní, vítr hraje, tajemství se toulá známými zákoutími lidských radostí, láska skáče ze světa na svět a přitom švitoří a myslím, že létá, hloubka toho pocitu asi spadla až na dno, kde ji hledat? Možná si vezmi lano, je utkané z nicoty, jež s nebesy se vdala a dnes tančí svůj poslední tanec, aby už jsi ji nikdy neviděl. Prý prší a ty cítíš, jako by se jen propadal strach kamsi k oblakům, nejspíš umírá další král, avšak snad jen on, protože alespoň může vosa bodnout do prvního písmene našich Životů. Ať se stane, jak si příroda žádá. Jdi svou vlastní tao, jež nikdy nekončí a všude začíná, nezavírej oči před plápolajícími plameny, i když tě pálí jejich chlad. Postav se náladám, nikdy se nepouštěj, když už si se jednou chytil. Tak snadno můžeš přece rozvázat jeden unavený uzel, ve který jsi smotal svůj nevlastní život. Poslouchej, vím, že jsi vždy byl hluchý. Však toto nejsou slova, hladí tě vzduch bez začátku a bez konce, vždy uplave ti a vždy počká, není přítulný, ale dráždí. Ten vánek je návykový, ale když mu nepodlehneš, jsi obyčejný. Kdepak, že bys něco přestál. Kdepak, že bys prokázal bůhvíjakou schopnost. Jen odcházíš a necháváš za sebou možnost, cíle a vše. Přesto máš pocit, že o nic nepřicházíš? Kde je brána do světa pokušení? Kam že se to chodí žít? P O S L O U C H E J . . .