Krásný den. Jak stvořený pro skvělou procházku s partou. Tak jo, jsme domluveni a jdeme. „Kam se půjde?“ ptám se kámoše.
Podívá se na mě pohledem jako bych byla z Marsu.Nebo alespoň z Venuše.
„ Nevím, asi někam kalit…“ odpoví klidně kámoš s cigem v puse.
Jo, někam kalit jako vždy. Stejně nic jiného neděláme. Je nám všem 16 a neděláme nic jiného, než že chodíme do školy a kalit.
Došli jsem do hospy. Ani jsem neviděla na krok, jak tady bylo zahuleno. Nekouřila jsem. Teda jenom jako pasivní kuřák. Sedáme ke stolu a objednáváme pivo. Někteří, tedy všichni kromě mě, si zapalují cígo.
„Dáš si taky?“ ptají se mě.
„Ne, nekouřím.“ Odpovím přidušeně a oni začínají s přemlouváním.
„Ale no tak, dej si. Je to super. Jednou ti to nic neudělá.“ přemlouvají mě.
Dobře, tak jo. Snad toho nikdy nebudu litovat. Jedna mi nic neudělá. Snad.Zapalují mi cigaretu. Hmm, chutná mi. Je dobrá. Dokouřím jednu a zapaluji si další. A takhle se to semnou táhne až do konce večera… A další 3 roky..
„Kam se jde dneska? “
Ptám se jako obvykle ale dnes už s cigaretou v ruce .
„Nevím asi někam kalit…“ Dostává se mi znuděné odpovědi.
Dorazíme do hospody a objednáváme si pivo.Jako první si zapaluji cigaretu.Dneska byla přednáška o kouření. že prý to ničí zdraví. Ale když ono je to tak skvělé. Je to … dělají to všichni tak proč ne já? Nepůjdu přece proti proudu. Na to se můžu vykašlat. Mám nějakou partu tak táhnu za jeden provaz.
Když se loučím a mířím domů začíná se mi dělat blbě. A taky se mi začíná blbě dýchat.
„Ty jsi kouřila?“
Zní první otázka mé matky když přijdu večer domů.
„ Ne ...“ a zavřu se do koupelny.
Pustím na sebe příval horké vody a hrozně se rozkašlu. Dusím se. Po chvíli tohohle záchvatu začnu vykašlávat krev. Do koupelny se přiřítí rodiče. Ani se nestačím vzpamatovat a už jedu v sanitě. V nemocnici mě doktor prohlédne a pak mě nechá samotnou v ordinaci a jde si promluvit s mými rodiči.
Hledím před sebe a přemýšlím, co se mohlo stát. Vprostřed rozjímání vejde doktor do dveří a soucitně na mě pohlédne. Nemusí ani nic říkat. Vím co to je. Přišla jsem na to. Je to rakovina. Jak mě doktor později upozorní, mám ji již v nezvratném stádiu.
„Kolik mi zbývá?“ ptám se doktora se slzami v očích.
„Asi půl roku…“ odpoví soucitně.
To jsem dopadla. Jelikož mi ještě nebylo dobře a doktor mi na náladě nepřidal strávila jsem noc v nemocnici. Celou tuhle noc jsem probrečela. Byla jsem naštvaná na celý svět a hlavně na ty idioty co mi dali první cigaretu. Proč jim se nic nestalo? Proč jenom já mám rakovinu. Tohle je tak nespravedlivé.
„Ty jsi si dala joina?“ Ptá se mě má kamarádka.
„Ne nedala. Proč?“ Ptám se udiveně.
„No jseš vytlemená, jak ryba ve vodě.“ zní verdikt nad mým úsměvem.
„Víš, mě už ani nic jiného nezbývá.“
„To zní jako by jsi měla umřít.“
„Já ti prozradím jedno tajemství. Ale musíš si ho nechat pro sebe.“ přítelkyně nadšeně přikývne.
„Víš, já mám rakovinu plic. Zbývá mi teď už jen pár měsíců.“
Oči jako tenisáky. Nečekala jsem, že si to nechá pro sebe. A taky že nenechala. Do dvou dnů o tom věděla celá škola. Všichni se na mě dívali buď soucitně ,jiní mnou spíše opovrhovali. Jen jediný člověk se zachovat tak jak bych to od něj nikdy nečekala. Kluk ze třídy, s kterým jsem byla na ostří nože, mi řekl něco kvůli čemu stálo za to si těch pár posledních měsíců života a zároveň školy užít. Byla jsem v maturitním ročníku. Pár týdnů před maturitou. Bral mě na nádherné místa. Bylo nám spolu moc dobře. Měli jsme na sklonku mého života nádherný vztah. Litoval toho, že se choval tak, jak se choval. Měli jsme tak málo času.
Týden před maturou se mi udělalo nezvykle zle. Bylo mi mnohem hůř než za celou tu dobu. Musela jsem do nemocnice. Byla jsem tam týden. Týden na kapačkách. Pak jsem řekla doktorům, že stejně umřu. Doktoři byli samozřejmě proti.
„Zbláznila jsi se?“ Moje mamka měla hysterický záchvat.
„Ne, mami. Strašně se vám za vše omlouvám. Nechtěla jsem vám tak ublížit. Nezlobte se na mě. Ale zbytečně mě drží naživu. Stejně umřu. A mám velké bolesti… Neoddalujte mě od smrti. To je to poslední o co vás prosím.“ Řekla jsem chraptivě.
Mamka se nezmohla na slovo. Jen tiše vzlykala.Táta byl taky zticha. Mého mladšího brášku sem raději ani nevzali. A můj přítel? Ten za mnou chodil každý den až do dne kdy mě odpojili z přístrojů.
Bez nich jsem byla naživu ještě asi den. V mé poslední hodince jsem jen matně vnímala, jak mě má láska drží za ruku a taky jistě vím, že v pokoji byli i mí rodiče. Zmohla jsem se na poslední dvě věty.
„Mám vás všechny ráda. Vzkažte to celé rodině.“ Stisk na mé ruce zesílil. Pak se ozval zvuk.
Jedno dlouhé píííííííííííííííííí…