Žijeme život takový jaký je nebo prožíváme něco, o čem si myslíme, že je to tak správně? Existují skutečná etická pravidla, normy, ale jejími tvořiteli jsou přeci lidé. Narodili jsme se všichni s jedním účelem- prožít něco, co mi lidé nazýváme život. Jak někdo říká- prožít život a čas, jenž nám byl dán. Samozřejmě ho chceme prožít, tak jak chceme a jak uznáme za vhodné- užíváme si, děláme věci v životě nezbytné, ale i škodíme. A já se ptám proč. Proč škodit druhým, když žije stejný život jako my(nehledě na sociální postavení)? Na světě kromě pravidel existují i pojmy závist, zloba a pomluvy. Jsme však jen lidé- s tendencí ubližovat a drbat druhé.
Kroutím hlavou nad lidmi, kteří řeší, co má ten druhý na sobě, co se doslechl, že udělal ten druhý, kdo si co koupil, kdo s kým chodí. Co je vlastně nám do toho? Lidé závidí a závidí hodně.
Úspěch- úspěch druhých nám někdy doslova nedá spát. Jakmile se staneme úspěšní, stanou se z nás jiní lidé, protože peníze lidi mění. Ale zpět k tématu.

Říkám si, že na tento svět asi nepatřím..Nesnesu svět pomluv, závisti. Byla jsem vychována, že mám respekt z lidí, že ctím soukromí druhých, že druhé neřeším. Jakmile se sejdu s kamarádkami popovídáme si o tom, co se nám přihodilo, jak se máme, jak si žijeme a nezaobíráme se druhými. Tato věc mi přijde ubohá.
Všichni mi sice říkají, ať si život neberu- to už jsme všichni smířeni s tím, že lidi sou takový a makový? Kohokoliv se zeptám odpoví mi, že s tím musím počítat. Na světě tedy panuje všeobecné přesvědčení, že svět je jedno velké divadlo, kde každý nosí jinou masku. Ukáže však někdo někdy pravou tvář? Odpověď zní kladně. Otevřeme své srdce, otevřeme svou mysl nejbližším, rodině či našemu partnerovi. Myslíme si, že děláme dobře, i když se nesnášíme za ty slzy, které ostatní vidí na naší tváři a vskutku se nám uleví. Pak však přijde zklamání. Někdo blízký nás ''zradí''. Vyzradí naše tajemství někomu druhému a rozjede se kolotoč. Znovu tečou slzy, tentokrát slzy vzteku, kdy sami litujeme chvilkového zkratu, kdy jsme naši masku sundali. Jsme ponaučeni. Už to neuděláme a uznáme pravdu druhých. Opravdu si říkáme, že od této chvíle bereme život ''takový jaký je''. Jenže jaký je? Plný pomluv, nenávisti lidí vůči sobě či jen skryté lásky, kterou však nedáme najevo?

Nejsem na to asi stavěná. Samozřejmě, život je o vzestupech a pádech, bolestech i dobrých chvílích. Ale není jednoduše od toho, abychom ho užili? Pak se však objeví někdo, kdo nám vstoupí do života a přivodí trápení, starosti. Leckdy je to prkotina, co se stane, avšak já naneštěstí všechno prožívám a vše je pro mě osobní. Ano, lidi mi ublížili. Neříkám, že já sem neublížila lidem- ano a lituji toho. Ublížila jsem bývalému partnerovi a jiný zas ublížil mě. Věci pak dostaly takzvaný řád, kdy se nám vše vrací a vše se opakuje, jen se vymění role. Máme to zapotřebí? Nelze prostě jednoduše si vše vyříkat a chovat se k sobě ''lidsky'', zvolit střední cestu a neubližovat si navzájem?

Skutečně trpím, když slyším, jak o mně tahle holka něco říkala, jak támhle jsem středem pozornosti. Mě to ale nebaví, mě to užírá. Jsem z toho nešťastná. Jenže kdo to chápe? S někým se setkáte vidíte ho zdálky, sotva s ním promluvíte pár slov a ta osoba už dál roznáší, jak jste nesympatická, namyšlená- a zná vás skutečně nebo ne?

Bolí mě jak lidi zacházejí s druhými, jak vás ihned odsoudí pro nic za nic. Pak jsme za ty nejhorší stejně my.....