Tolik ticha v pokoji kde kdysi byl smích,
kousek toho vše způsobeno smrtí,
smrtí, která nezabila jen tiše zžírá jedno tělo a postupně ho likviduje.

Hynek Karel Mája - Mách

Byl první večer – pozdní háj –
hrdliččin máj – byl lásky hlas.
Večerní zval ku lásce čas,
kde kvetoucí zaváněl máj.

Vy perly lásky, radosti a smutku,
jak ráda vás rozsypám,
bez vás, křišťály soli, jsem
suchá jak vyprahlá zem,
jako zbabělost bez nohou.

V bojovém odhodlání, necítit strach, nevnímat bolest co zanechává jizvy nejen na těle, jenž tíží i duši.V noci Tě děsí válečné hrůzy už nevíš co je to spánek jenž chladí duši Tvou.Potoky krve a na hromadě těl díváš se vznešeně do tváře Smrti, však netušíš, že čeká Tě osud horší než smrt co chladit Tvé srdce bude a v očích neobjeví se již ten známý oheň smíchaný s touhou v bitevní vřavě.

Každý si neseme svůj kříž
cestou plnou trnů,
svobodě kreslíme mříž
a ztrácíme víru snů.

Podívám se do nebe
Budu hledat slunce
Kdo nám řekne o tom,
kde budeme zítra

Silní mohou přežít
přes záhady života
jen představivost žije
v samotných polich rozzlomených znaků

U keře rozkvetlých růží
bojím se, že se bodnu,
mnohdy raději jako květina vadnu,
přitom jdu oddaně
na trh se svou kůží.

Na proti sobě stojí dvě postavy bez tváře.
Černý a bílý anděl v zájemné souhře.
Na věky odsouzení byli k rivalitě, nikdo se nezeptal, prostě je přinutili.
Kdyby to bylo jinak, možná by se přátelili.

Na podlaze z polyvinylchloridu,
asertivně dostávám se do klidu,
napadají mě solidní vulgarismy,
snad orálním otvorem neuletí mi.