Nehlasně bzučíš nocí nových včerejšků,
jsi jen přítěž,
taková, kterou nikdo nevidí,
kterou jen hanobí a štvou,
taková co ji děsí přítomnost všech lidí,
přítomnost nás dvou.

V schránce pár pavučin
ze dnů minulých
co vypráví o cestě
kterou jsem se dal
a štěstí, jehož jsem se vzdal

Slova jsou naše skryté vnitřní pocity, přání a tužby.
Slova nemusíte odnikud brát.
Dáte-li jim totiž průchod, vejdou bez vyzvání sama… kdekoliv a kdykoliv…

Narozená… ve stejný den jako tvůj nejmladší syn
Probuzená… vedle tvého horkého těla
Vyhozená… tvojí exmanželkou
Milovaná… tvými třemi dospělými dětmi
Nesnesitelná… když se při koupání modlím

Milovat tě, to slovo
těžko se mi říká,
jak už to tak bývá.
Po čase ...

Jsem jak ovečka zbloudilá,
co v zatracení čeká,
na spásnou duši anděla,
a v horečkách se leká.

Teď mě vidíš?
Všechen tenhle pláč ve vzduchu
Kdo může říct, kde to selže?
Skrz plovoucí lesy ve vzduchu
Napříč kolébajícím se otevřeným mořem

Netoužím cítit vděk
Ten lesklý třpytivý kousek
Co zarývá se po kůži
Netoužím však naposled

Co jsem myslela, že nebylo mé,
Ve světle
Byla jedna
Drahocenná perla
Když jsem chtěla plakat

Koho mám na světě nejradši?
Kde je můj cíl?