SLOVNÍ DECH PŘIJAL VCELKU RÁD
PŮJČIL SI NA NĚJ OD PÁNA BOHA
DESETIKORUNU

Ranní rosa dopadá na lístek růže rozkvetlé,
mě láká vůně té růže prokleté.
Vůně plná lásky a krásy,

Jsem zhrbený, to proto, že na zádech mi sedí chiméra
Pevně se drží, svými špinavými drápy zaseklá
Tak jak duch vraždy a zvrhlosti
Držíme se v místech osamění

Píšu ti báseň, ty říkáš: " Neříkej " Já přesto: " Lásko " Ty utíkáš Však skryta a tiše, ztratila jsi se ztracená..nacházíš mně na pokraji a říkáš: " Probuď se! " Však dávno probuzen, nedokáži přes tvou odhodlanost proniknout a říci, nedokáži říci Nedokáži říci... ..čím jsem vlastně chtěl tebe přesvědčit A oč jsem se snažil

Ty kreaturo smutku nejtěžšího,
parazituješ na kříži chleba vezdejšího.
Duchovní rozptyl je ti cizí..
ty berly strachu jednou zmizí.

Jsi krásná jako nebe,
jsi sličná jako květ,
já miluji jen tebe...
Ne, nechci si vymýšlet.

Příběh červené knihovny se nekoná,
už dávno spadla opona.
Štěstí leží na zádech,
zbývá snad jen poklona.

Večer choulil se
V náruči luny
Stromy bez života
Stromy bez koruny
Musí věčností mlčet.

Ukolébej kolébku
co na tom, že je prázdná
Jako první pomněnka
odkvetla jsem

Jako první pomněnka
odkvetla jsem,
ale neboj se,
zas budou další.