Odlesky přátelství
nesvítí do očí,
nyní už srdce
navštívilo ticho
a oznámilo trvalý pobyt.

Tak přichází první noc
Konec nekonečnosti
Na zdi odráží se podobizna boží
Snad má nějakou moc

Na srdci ledovou pavučinu,
omotanou střípky vzpomínek.
Vyhaslé hvězdy v očích,
za společníka jen stín.

Toulá se v myšlenkách,
nabubřelý jako páv,
že nejchytřejší je myslil,
o kariéře, slávě snil,

Marné čekání na něco, co není.
Zpěv kopretin, smutek letního jmelí.
Ráno se probudím a zase umírám.
Tento den je poslední.

Za mlhou z dešťových pavučin,
a dál až za sny malých slečen,
tam žiji spolu s jednorožcem po boku,
ty za nou přicházíš, jednou za 100 roků.

Míjíme se,
den co den,
s pocitem, že
se mi snad rozskočí hlava,

Když ho vidím,
jak líbá jinou,
vlasy mi náhle zplihnou,
tak moc ho miluji,
až to bolí,
ale k tomu, aby mne
i on
miloval,
to osud nikdy
nesvolí.

Načmáral jsem na kus jízdenky
nesmyslné prázdné skice
snil jsem
probudil na jevišti

Jakási podivná touha
Krev zvířená odhodláním
Srdce bijící nadšením
Neuchopitelná
Závratná touha