Generace 21. století nežije své reálné životy tak dokonale jako ty online. Proč tomu tak je?

Mnohem častěji mají malé děti přístup k počítačům než jsme dříve měli my. Co bylo sem tam hraní na Commodore 64 oproti dnešním nadupaným mašinám a hektolitrům krve? Zatím co my jsme si s bráchou hráli, dnešní děti začaly vystavovat své soukromí na Facebooku, Twitteru a MySpace.

Jaké jsou mé životní sny? To je přeci jasné. Chtěla bych se stát novinářkou a světoznámou spisovatelkou, která by psala sloupky do novin, bestsellery a také předlohy k seriálům či dokonce k filmům.

Již dlouho uvažuji nad tím, kam naše republika spěje. Poslední dobou je humbuk okolo volby prezidenta. To je krásný příklad toho, jak jde naše země pomalu, ale jistě ke dnu. Copak je možné, aby byla v každé třídě a na úřadech vyvěšena hlava jakéhosi profesora "Avatara" Franze nebo čechojaponce Okamury? Natož pan "Šípková Růženka" Schwarzenberg. Opravdu krásný výběr. Byť to jsou muži zajisté inteligentní, přiznejme si, že bychom byli ostatním zemím jen pro smích.

„Blíží se Vánoce, už máš dárky?“, zní všude kolem nás. Pokud je Vaše odpověď záporná, pak jste ještě na nákupy neměli čas, protože musíte pracovat nebo jste bez peněz jako všichni, i když pracujete nebo věříte, že za dva dny bude konec světa. Ať je to tak či jinak, nezapomeňte, že Vánoce jsou svátky klidu a pohody, tak hlavně relaxujte a při tom si společně můžeme trochu zrekapitulovat končící rok 2012.

Když nevíš co dál, tvé kouzelné představy plné roztodivných bytůstek, ostrovy zamilovaných, obloha plná hvězd, tě najednou opouští a ty nevíš o čem psát.

Nevíš jak začít další kapitolu života. Nic se ti nedaří, přes den nosíš masku hráče, směješ se i když ti do smíchu není, po nocích pláčeš do polštáře, skrýváš se pod peřinou, kde tvůj svět zahynul.

Poslední dobou si říkám, že můj život tak nějak stojí na mrtvém bodě a já nikam nesměřuji. Tuhle změnu jsem začala vnímat poté, co se v mém okolí začaly dít změny v životě mých přátel. Kamarádovi se narodilo miminko, druhý zas žije konečně svůj sen v Americe a kamarádka je jako au-pair v Anglii a tihle 3 lidé mají společné jedno- jsou šťastní. Jsou šťastní tak, až jsem se přistihla, že sama přemýšlím nad tím, co dělá v životě šťastnou mě. Peníze? Škola? Kariéra? Ale kdepak.

Kdysi se mne na tuto otázku někdo zeptal a já v tu chvíli ještě nevěděla, jak moc mi to zamotá životem. Nutí mě to nyní přemýšlet nad tím, jak moc lidé poslouchají své vlastní srdce a jdou si skutečně za tím, co chtějí. Kolik z nás je spokojena se svým životem a neměnila by?

Byl jednou jeden zamračený, chladný, upršený den, když jsem začala opět nad něčím přemýšlet. Kladla jsem si otázku. Jaká je dnešní společnost? Konkrétně se chci zaměřit na mládež, protože mezi ni patřím právě já, nebude to pro mě nic těžkého. Pohybuju se v těch kruzích den co den, ale i jednou přijde čas, kdy nebudu mladá…

A posuneme se ještě dál a to k jedné celkem zásadní věci, která ovlivňuje naši společnost už nějaký ten pátek. Alkohol, drogy, tabák… – návykové látky.

V životě si člověk musí najít něco pro co bude každý den vstávat. Napsat nebo to říci je jednodušší než to udělat respektive než něco takového najít.

A všechno je jednou stejně naposled. Vše je tak pomíjivé… Napadlo mě, když sem seděla na naší lavičce pod obrovským ořechem. Náhle jsem upřela zrak svůj na cosi docela červeného, ale ne tak úplně. Jahoda. Byla to jahoda. Vlastně na tom ani nezáleží. Proč taky že? Ale jen tak, slunce ještě chvíli zářilo, ale nezářilo s takovou intenzitou jako v létě, když nám topilo zmrzlinu sotva jsme ji dostali do rukou. A byla to letos asi poslední jahoda a taky jahoda, která mě konečně inspirovala.