Jako děti jsme ji měli spousty a čím více stárneme potřebujeme ji pravidelně doplňovat.

A samozřejmě naplňovat hlavu fantazií je s přibývajícím věkem docela boj. Když si vzpomínám sám na sebe jako na malého kluka nostalgicky se vždy usmívám a zadržím slzu v oku, jelikož mě přepadne stesk po "dobrodružstvích", která jsme s mým bratrem a bratránkem prožívali.

Bylo období, kdy se jí lidé ptali- jsi šťastná? Hm, odpovídala jim, asi by se to tak nějak dalo říci, nazýváte-li štěstím to, co cítím. A co cítíš?, ptali se dále. Nic. Vlastně nic, uvědomila si nahlas. To není možné, ozvalo se od nich. Ale je, zareagoval jiný rychleji, než se na cokoli zmohla. A začal vyprávět svůj příběh. Mluvil o lásce a oddanosti a zklamání a bolesti. Všichni věděli, že takové příběhy se stávají. Jen nikdo netušil, jaké to je, takový příběh zažít. Ten pocit tohohle prožitku se jednoduše nedá popsat.

Umřít v naději, jejíž palác se ti zbořil v dlaních. Nikdy bys nevěřil, že ona umírá také. A někdy dokonce i jako první.

Co se změnilo za dlouhou dobu, kdy bylo lidstvo vnímáno jako dítě matky země.
Pravda, dokázali jsme se prosadit a zůstat tu dostatečně dlouho na to aby to zemi změnilo. Vytvořili jsme si kultury a města, jenž vystihovaly výjimečnost lidstva, poznávali jsme zásady slušného chování a toleranci k ostatním, poznali přátelství i první lásku.

Vím, že mnozí z řad mých kamarádů a známých mají jisté předsudky k soukromým školám v České republice. Buď sami studují na státní vysoké škole, nebo již pracují ve firmách jako zaměstnanci. Na ty, co studují na soukromé, pak často nahlížejí skrz prsty. Já sama studuji soukromou školu a není to z toho důvodu, že jsem se na jinou nedostala, ale proto, že na mé škole mají mnohem zajímavější obory než na kdejaké státní se zaměřením, kterému bych se v budoucnu chtěla věnovat. Není pravda, že na soukromých školách si kupujeme titul.

Zastavení času. Tak by se dal nazvat můj večerní pocit druhou sobotu v březnu. Sedla jsem si na židli a dívala se na básníka a básnířku. Začínal literární večer. Už jsem jich několik zažila, ale je to snad už víc jak rok, kdy jsem byla na posledním autorském čtení. Během studia to byla samozřejmost a mnohdy i povinnost navštěvovat autorská čtení, literární večery, konference atd. Po státnicích jako by někdo udělal tlustou čáru za tím, co bylo. Právě proto jsem dychtivě očekávala, co přinese tento večer.

Dnes mě napadla taková malá úvaha. Předem upozorňuji, že je to můj názor a můj náhled na svět, nemusí s tím každý souhlasit. Kdyby snad mělo mít mé dnešní hloubání v mysli a duši nějaký název, původně mě napadlo něco fádního jako například: ,,Proč jsem se nestala ekonomem", ale ,,V Myšlenkách je síla" je o tolik lepší. Slovo "Myšlenkách" má schválně velké písmeno, jelikož neznamená konkrétní myšlenku ale všechny myšlenky všech lidí na celém světě.

Osobí pocit, či všeobecné mínění? Čekáte na vlak, či autobus, venku je ukrutná zima. Co dělat? No, zapadnete do první hospody nebo restaurace. Dáte si aspoň čaj, ať nesedíte jen tak. Nemáte knížku, časopis. Jen prostě sedíte, popíjíte svůj čajíček a sledujete ostatní. Ti zde chodí v párech nebo ve větších skupinkách. Máte taky takový zvláštní pocit?! Že se na vás ostatní dívají, že si říkají : chudinka je tady sama. Je to pouze můj pocit, nebo to zažíváte i vy? Dá se toho pocitu nějak zbavit, cítit se lépe? No mě nic nenapadá.

Co jsme pro naše štěstí schopni obětovat? Má vůbec smysl být šťastný když je to většinou jen chvilkový stav? Rozhodně ano!

Bez toho trochu štěstí by byl život šedivý jako kožíšek kostelní myšky, která pro své štěstí hledá trochu jídla po návštěvnících nedělní mše.

Všichni vysokoškoláci prožívali během svého studia dva rozdílné pocity- euforii a šok. S euforií se setkáme už na samém počátku, kdy se dozvíme, že jsme byli přijati a vydrží nám dost dlouho na to, abychom na ni nezapomněli. Během studia se vlastně vracíme na samý začátek a říkáme si, jak byl náš sen se na tuhle školu dostat a snažíme si ten blažený pocit připomenout, když už nemůžeme ze všech zkoušek.