„Falešný přítel je horší, než nepřítel, protože nepříteli se vyhýbáš, kdežto příteli věříš.“ Řekl Lev Nikolajevič Tolstoj. Opět jsem se nechala inspirovat velkými mysliteli a zamyslela se nad situací, kterou já sama v poslední době prožívám.

Jak bylo už řečeno, že falešný přítel je horší než nepřítel, něco na tom jistě bude. Zvlášť, když se právě mezi Vámi a Vaším přítelem něco děje, každý Vás na to upozorňuje, říká, ať si dáte pozor, ale Vás to stejně nenapadne. A nenapadne... Až když je pozdě.

Drží nás nad vodou, i když může být jen představou. Je to cit, ale i zážitky, osoba i místa. Nezapomínáme na ní a to v žádném případě.

„Dobrá díla jsou plodem dobrého charakteru a protože je chvályhodnější příčina než následek, chval více dobrý charakter bez vzdělání než vzdělance bez charakteru.“ Řekl tenkrát Leonardo Da Vinci. Citát mě natolik zaujal, že nebylo téměř možné se mu ubránit, v touze zamyslet se nad ním poněkud víc, a do hloubky.

Po úspěšně zdolaném zkouškovém, jsem si řekla, že se za tu námahu odměním. Čím jiným než svým oblíbeným románem? Přeci jen ten mě doposud nikdy nezklamal. Ale pohled mi kupodivu sklouzl na jednu z reklam, která se projektovala na celkem nepodstatných internetových stránkách. A ta reklama mi vnukla nápad. Tentokrát si nekoupím román, ale sáhnu hlouběji do kapsy a koupím si čtečku knih. Nápad to byl velice impulsivní a znervózňující. Abych vysvětlila, proč mě to právě znervóznilo, musela bych objasnit jistou velice komplikovanou skutečnost.

Život se má žít se skutečnou Láskou, ne jen s narážkou nebo domněnkou. Je třeba si uvědomit, co je Láska a co pouze „Láska“. Pokud jste již tak udělali, nebyl to lehký krok, to věřím, ale vřele gratuluji.

Je zvláštní, když si uvědomíte přítomnost, existenci jisté osoby, začne se ve Vašem životě objevovat častěji. Slyšíte o ní častěji, vidíte ji častěji… jako by Vám ji sám osud zaplétal do cesty. Pro mě je to doposud nevysvětlitelný a nedefinovatelný jev, ale skutečnost a součást života. Něco jako víra.

Taky máte někdy tu chuť se vším praštit a odjet hodně daleko od své každodenní rutiny? Od všeho co vás trýzní a co vás třeba ani nenaplňuje? Musíte dojíždět za školou, prací… desítky kilometrů? Vracíte se ještě k tomu pozdě odpoledne ne-li k večeru? Čekají vás doma malé ratolesti, se kterýma musíte dělat domácí úkoly, vysvětlit psaní tvrdého a měkkého i? Musíte navařit večeři a ještě oběd na druhý den? Nebo se musíte učit, protože zítra máte spoustu testů?

Lidé, i v tom to století někdy zadoufají, v lidskou dobrotu, a požádají o pomoc. Samotný fakt, že svou prosbu vysloví, je často velmi nepříjemný proces. Mnoho z nás to moc dobře zná. Vypustit z úst něco co vás staví do pozice lítosti je opravdu situace, které byste se pokud by to šlo, vždycky vyhnuli. Muži v projevení slabosti mají obzvlášť problém. Jsou hrdí a jakákoliv sebemenší lítost z cizí strany je nepřípustná. Co si budeme namlouvat jejich ego je větší, než si kolikrát sami dokážou přiznat.

Žijeme ve světě, kdy nás pomalu ale jistě dostává technika na místo, které bychom si před ještě několika lety nedovedli představit. Ubývá setkání s přáteli, teď je in si prostě a jen psát. Matky své děti raději posadí k počítači, než aby je zabavily samy. V tramvaji za sebou sedí několik lidí s mobilem v ruce a buď hrají nějaké hry či smskují, jsou online na některé ze sociálních sítí a nevnímají okolí.

V poslední době mě mé okolí přunutilo přemýšlet nad lidmi a jejich chováním. Shodou okolností jsem se dostala do jiné společnosti než na jakou jsem zvyklá a všímala si do očí ale i do uší bijících rozdílů, které nejenomže ve mně vyvolaly obavy ale i zděšení, kam jako lidstvo spějeme. V porovnání s minulostí si všímám velkých změn v chování lidí. Jedu tramvají a matka řve sprostě na svoje dítě, lidé neřeknou prosté slovo 'zdovolením', když chtějí vystoupit, ale namísto toho do druhých bezeslovně vrazí a jdou dál.

Smutek je naprosto běžná věc v lidském životě. Je to reakce na ztrátu někoho či něčeho. Čehokoli. Jak je ale možné, že se bojíme, ostýcháme dávat smutek najevo? Uzavřeme se do sebe. Proč ho neumíme sdílet s druhýma? Co když se nám ale uleví?