Touha je to, co činí ze života trnitou cestu plnou očekávání, radosti i zklamání.

Všichni to hledáme. Leží nám to pod rohožkou nebo se to směje v dětských očích? Nevšímáme si toho, protože nám to sedí na nose anebo okolo toho chodíme každé ráno na autobus? Pláče to v slzách našich milovaných a my se toho dotýkáme, když jim hladíme tvář, abychom jim předali svoji sílu? Tančí nám to za zády, a když se otočíme, levandulové kvítky dělají, jakoby se nechumelilo? Vykukuje to za rohem jídelní místnosti a mrkne to na nás vždy, když prostíráme stůl? Či to snad číhá ve smrku na zahradě a připravuje se ke skoku?

Lásku a bolest nelze pochopit. Musí se prožít srdcem, do dna. Jen tak se s nimi člověk může vyrovnat, přijmout je - a smířit se s nimi.

Malebná krajina zahalená do temného závoje mlhy, svěží tráva pokrytá ranní rosou, zelené kopcovité svahy a údolí, divoké moře tříštící se o skalnaté, strmé útesy… zapadající slunce za obzorem zvláštně osvětluje okolní krajinu. Tajemné hrady jakoby vyprávěly příběhy o středověkých chrabrých rytířích a válečnících…
Nekonečná poušť zeleně – místo, na které se chce každý vrátit…

Den v Dublinu

Úspěch je jako mladé víno: sladce opíjí a dává křídla…

Vrána k vráně sedá. Na základě této velepravdy jsme se naskládali, my čtyři intelektuálové, do auta a vydali jsme se na šestihodinovou jízdu za krásami Alp. Tohoto sofistikovaného výletu se zúčastnili dva promovaní inženýři, bakalářka matiky (slečna s titulem Bc.) a věčný lyžař-začátečník studující bohémistiku (od slova bohémství – bohém), čili já.

Naděje umírá společně s duší.

Je s podivem, jak dokáže tak nehmotné a prázdné nic naplnit celou duši.

Prožil jsi-li byť jedinou minutu štěstí, pak věř, že stálo za to žít.

Nedávno jsem četla velice poutavou knihu od českého sociologa Jana Kellera-Až na dno blahobytu, kterého sem ke svému štěstí měla v prváku ze sociologie na naší malé skromné Opavské Univerzitě a byli sme také poslední třída, která měla toto štěstí. Je to vskutku aktuální kousek a velice stručně a jasně popisuje nekompromisní konzumní mašinérii světa spějící k vlastní ekologicko-ekonomické krizi a zároveň poukazuje na ignoraci států a naučenou pasivitu v myšlení lidí s přístupem "však to ta vláda nějak vyřeší".