Za nocí, kdy stíny žijí, tančím na hrotech snů....
Za nocí, kdy hvězdy jsou blíž, jsem všechno a nic...

Obrovské křeslo, v něm jsem já. Oblečená ve volných riflích a drahé halence. Kvůli tobě jsem hubla, trápila se, omezovala se a nakonec se úplně zničila. Máš mě. Máš trosku, které přestalo záležet na životě.

Jsou dny, které svou krásou předčí vše ostatní. Dny, jejichž světlo se vryje do duše s takovou silou, že i po desetiletích zůstane vzpomínka na ně stejně živá jako v ten první den. Jsou v životě dny, kdy člověk může jen tiše žasnout, se zatajeným dechem sklonit hlavu a pokleknout před tou nádherou, jíž se nemůže vyrovnat nic, co kdy stvořily a stvoří lidské ruce. Jsou v životě dny, jako je tento...

Hroch, tak nevšední zvíře v našich zeměpisných šířkách, a přece hlavní hrdina v jednom z nejznámějších českých rčení. Jak má člověk poznat, že právě on je vlastníkem oné „hroší kůže“? Kdyby se říkalo například „prasečí kůže“, bylo by to srozumitelnější pro ty, kteří ještě neměli tu čest setkat se s panem Hrochem osobně v zoologické zahradě.

Jak veliká je lidská víra! A jak je pošetilý každý, kdo v ni nevěří…

To je ta nepravděpodobnější varianta. Není možná záměna, tak jak se to bohužel stalo - ten případ hýbe českou mediální scénou… Narodil jsem se před šestnácti lety jistým nejmenovaným rodičům. Poté už se to bezvýznamně táhlo víceméně až do dnešní doby. Nedokážu posoudit, zda jsem pro ostatní přínos, či přebytek. A ani bych nemohl, nebylo by to totiž moc objektivní. Ale jedno je jisté, v žádném případě nejsem někoho kopie. Ať si to někdo nemyslí. Běda!

Sedím tu. Úplně sama. Myslíš si, že je mi smutno? Myslíš, že jsem úplně zbabělá? Soudíš mě? Chceš mě vidět poníženou a zničenou? Co vlastně ke mně cítíš? Teď, po tom všem. Jaká ti připadám? Vnímám tě celou svou duší i tělem. Cítím tě i na tu ohromnou dálku. Prohlédni si mě dobře a řekni mi, jaká jsem. Vždycky jsem ti připadala jako malá bezbranná holčička. Vzpomínáš?

Postav most do svojí mysli, vezmi mě tam pokaždé, polož všechno do zástupu. Toto je ten způsob. No tak postav most a vytvoř cestu, ale dbej na následek. Nechť jsou moje slzy tvojí koupelí. Tohle je ten způsob. Ale jen, když se vydáš tou správnou cestou, když půjdeš semnou na druhou stranu. I když vím, že se zboří, budu stavět, dokud nepůjdeš kolem. Zlomíš moje srdce, budu stavět, dokud nezemřu.

Pojďte si zahrát na hrdiny. Princeznám, kterým hrdina zachraňuje čest, svět, bohatým bere a chudým dává, asi vytřeme zrak. Dneska je hrdina ten, kdo si jde za svým snem nehledě na okolnosti. Nevzdá se a z kavárenského povaleče se stane druhý Viewegh, z recesního a vtíravého fotografa nový Saudek a ze sportovního šílence, co běhá, jen mu nohy narostly, další Šebrle. Hrdiny jsou ti, kteří dokázali to, čeho my jsme se už dříve vzdali. Není čas, nejsou peníze, nálada, nestačí věk. Přesto na moment to jde.

Bylo opět babí léto a s ním volání přírody. I když vůbec netuším, odkud zrovna příroda sehnala moje telefonní číslo. Jsem člověk přírody znalý, ale raději dávám přednost marketům před výprodejem v přírodě.