Nechceš aby tento moment kdy skončil, kdy vše je bez ní ničím. Čekáš tu navždy, jen abys viděl, jak se usměje, protože je pravda, že bez ní jsi nic. Po tom všem, udělal jsi chybu, zakopl a spadnul. Ale to, co řekla, myslela vážně. Chceš, aby věděla, že vše nenecháš jen tak odejít, tato slova jsou ve tvém srdci a v její duši, proto zastav tuhle chvíli. Nechal jsi svoje myšlenky vykrvácet, aby věděla, že neodejdeš.

Již několik dní se ve společnosti nemluví o ničem jiném, než o volbách. Svět je jimi přímo pohlcený. I u nás, v České republice, se půjde v říjnu k volbám-krajským a senátním. Ovšem jim vždy předchází mediální masáž. Článek o nich a o volebních okrscích zpracovávají radnice. Nic proti, občané mají být informováni, kdy, kde, jak, proč a v lepším případě také za kolik, mají jít volit. Je ovšem velmi pozoruhodné, že pod článek, který přináší tyto informace, se otiskne plakát, větší než samotný článek.

Kartáček a zubní pasta. Denní rituál. Ráno a večer. Den pro mě není ohraničený ránem a večerem, ale čištěním zubů. Jednou je to v šest, jindy až v devět. Večer je to také pokaždé jinak. Když jdu někdy z pořádného flámu, tak už nemám ani pomyšlení na mytí, zuby si pak myju až ráno…to je jako by mi den ani neskončil, dalo by se říct.

Přežili jsme meruňky, přežijeme horší,
nic se nám tam nestalo, hlady jsme nepošli.
Jak otroci se cítili, to už všichni víme,
sprchy skoro neznáme, na kavalcích spíme.
Náš šéf, to je hovado, nedrží se smlouvy,
pracovní dobu nemáme, stojí to za houby.
Kdyby aspoň robota na mozek nelezla,
dalo by se vydržet, nálada neklesla.
Pracujeme soudržně, jako jedna buňka
a Tado to je vlastně jen převlečená meruňka.

Modrá-tmavě modrá-až fialová. Taková je barva malých zázračných bobulek, které rostou na nízkých keřích v lese a na loukách. Rostou v Evropě, západní Asii, a dokonce i v Severní Americe! Jako malá jsem milovala chvíle, kdy babička zabalila celý plech borůvkového koláče do utěrky, a šlo se na hory. Venku, v lese, cestou na Kozubovou chutnal koláč s posypkou stokrát líp, než kdybych ho jedla spořádaně doma u stolu. A co takové borůvkové knedlíky! A borůvková marmeláda a zmrzlinový pohár s borůvkami! Mňam…

"Potřebuji se zbavit knih a -" začal jsem. "Těchle?" vykřikl Zorbas a hodil do moře velký kufr s mými osobními věcmi. Knihy zůstaly v tom druhém. Tomu se říká svoboda, uvažoval jsem." (Michal Viewegh: Nápady laskavého čtenáře) Živě si představuji situaci, jak stojí dva muži na palubě velké lodi a ten jeden, u jehož nohou stojí dva velké těžké kufry, si stěžuje tomu druhému, že má spoustu knih a potřeboval by se jich zbavit. A jak ten druhý, jednoduchý, přímočarý, rozhodný, pohotový, vezme první z kufrů a hodí ho přes palubu.

Prázdný byt. Jedna plus jedna. Zařízený. Na nábytku leží půlroční prach. Nikdo tady neuklízel. Nikdo tady nebydlel, protože to stále bolí. Dívat se na věci, na které jsi šahal taky ty. Kdysi. Nedávno. Ještě než jsi odešel. Ze dne na den jsi mě neměl rád. Měl jsi rád jinou. Odešel jsi. Sbalil jedno tričko a dvoje trenky. Sprej a zubní kartáček. Pro zbytek se někdy stavíš, sliboval jsi. Nemohla jsem dýchat. Padaly na mě stěny ověšené obrazy a sušenými květinami. Padalo na mě úplně všechno. Cítila jsem tě tady.

Možná je to ze strachu, že zklameme nejen sebe ale i toho, oč nám jde. Raději ten problém přehlížíme, není, neexistuje. Když mu nedovolíme, aby se nám zaryl pod kůži, nemůže to být přece tak zlé. Bojíme se o tvých trablech s tebou bavit, bojíme se, že nás odsoudíš, i když my tebe odsoudili již dávno. Všichni doufáme v tvůj tah!

(Rozhovor není zaznamenán od samého začátku.) „Už dvacet let jsem pryč ze školy, jak si mám pamatovat takové hlouposti?“ „Dobře, dobře, tak napiš bychom, bysme není spisovné.“ (V poslední době je velmi rozšířený nesprávný tvar pomocného slovesa být, a to „bysme“. Nejen že je tento tvar hojně užíván v hovoru, ale také v novinách a v jiných tištěných publikacích. Vyjímaje uměleckou literaturu, kde je tento tvar většinou užit záměrně.

Věříte?

Ne?

Měli byste.
V posledních vteřinách života věří všichni. A většinou litují toho, že je to už naposled.
V poslední naději, ta totiž umírá poslední…
V Boha…
V lásku…
V rychlou a bezbolestnou smrt…

Když ležíte na vlhké zemi, jejíž chladnost Vás hladí do zad, cítíte uspokojení. Není nic příjemnějšího, než ležet na vlahé zemině a cítit se jako filosof.

Víte, že život je vlastně obdélník?