Kdo to nezažil, ten neuvěří. Ten pocit, kdy se vám do celého těla rozlije horká krev, ve vás probudí neskutečnou touhu. Srdce vám buší jako kostelní zvon. Vaše vědomí se toulá kdesi v meziplanetárních prostorách, ale vaše duše je stále přítomna. Cítíte se napnuti jako struna na houslích, která za chvíli praskne stejně jako vaše srdce, které buší čím dál tím rychleji. Nohy vám ztěžknou, ale po prvních krocích se cítíte tak lehce, jako byste měli vzlétnout.

Chloubou mého pokoje je obraz od Picassa Guernica, v kopii samozřejmě. Ten tajuplný obraz, který mi je na blízku, když nemůžu spát. Když ve Španělsku vypukla občanská válka, Picasso se zpočátku příliš v politice neangažoval, pouze při každé příležitosti kritizoval a slovně zesměšňoval ty, kteří povstali proti legitimní vládě. Bombardování Guerniky roku 1937 nacistickou leteckou legií se však stalo jeho projevem síly a agrese proti malému a bezbrannému městu.

Hledáš-li smysl života, neohlížej se nazpět, ani nehleď dopředu. Stačí jen kráčet tou správnou nohou, po boku těch správných lidí. Těch se musíš držet. Ano, smysl má život pouze tehdy, spoléháš-li se sám na sebe. Ale to, co tvoří tvého ducha, tvou skořápku jsou lidé ti nablízku. I když se jeden srdceryvně brání, stejně ho okolí ovlivní. V tom je největší problém naší existence. Nech se unášet na vlnách životního moře a nerozhlížej se, oči upírej jen na nikdy nekončící oceán. Předči svá očekávání a otevři oči.

Byl jsem až příliš často svědkem, jak se dal soucit nepravou cestou. Ale my, kdo vládneme lidem, jsme se naučili zpytovat jejich srdce a věnovat pozornost jen tomu, co si ji opravdu zaslouží. Takto začíná životní dílo Antoina de Saint-Exupéryho, Citadela. Také jsem byla často svědkem, jak se dal soucit nepravou cestou. Asi i proto mě toto literární dílo natolik zaujalo, že ho nedokáži vypustit ze svého života.

Muž a žena – dva světy, které nemohou žít spolu, ale nedokáží žít ani bez sebe. Na začátku tu prý byli pouze Adam a Eva, ale nevíme, kdo z nich byl první. Muži tvrdí, že Adam, ženy, že Eva. A jsme u toho. Muži vždy budou preferovat své pohlaví a u žen je to stejné. Jeden by řekl, že je to v pořádku, protože tak akceptují danou roli a jednají v souladu s ní. Výsledek je vždy stejný-socializace, tedy kultura jakou muži a ženy přijímají. Vždy proti sobě bojovali, ale zamyslíme-li se nad tím, tak vždy šlo oběma o svobodu.

Nejrevolučnější věcí, kterou lze udělat, je neustále nahlas prohlašovat, co se děje - to jsou slova úspěšné aktivistky Rosy Luxemburgové. Tak úspěšné, že zavražděné.

Již jedenáctá odbila, a lampa ještě svítila, a lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela. Tak začíná nejslavnější dílo Karla Jaromíra Erbena, Kytice. Již jedenáctá odbila a lampa ještě svítila, když jsem seděla s hlavou v dlaních nad učebnicí. A to i s vědomím, že všechno učivo na zítra do školy se mi už dávno vytratilo z hlavy.

Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to. Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě. Tato slova se mi vryla na mysl, když jsem odložila dnešní noviny. Ostatně samotné titulky mluvily za vše: Šéf nechtěl propouštět-zastřelil se, Panika v chrámu-197 obětí, Neonacisté provokovali na židovské oslavě. Musím podotknout, že toto je jen menší výčet toho, co jsem si dnes v tisku přečetla.

Byl pozdní večer, první máj, večerní máj, byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. Tak začíná naše nejslavnější báseň Karla Hynka Máchy – Máj.

„Muž a žena – jak by si ti dva mohli rozumět? Vždyť oba chtějí něco úplně jiného:Muž ženu a žena muže.“ (BACON)
Černá a bílá. Den a noc. Pocit radosti či smutku. Teplo a chlad. Protiklady, jenž do sebe zdánlivě nezapadají, ale přesto mají tolik společného, stejně tak jako muž a žena – dva rozdílné „protipóly“, které se však magickou silou přitahují a existence obou je jednoznačně nepostradatelná. V čem tkví její kouzlo? Na čem staví své základy?