"Naděláme kvasu,
zaplatíme chasu,
nechť nám hraje,
nechť nám zpívá,
při pálení ďasu.
V láhvi bílá křídla tančí,
na jazyku ďábel jančí..."

"Už abyste se vdaly, holky, letos je vás neúměrně moc, bolí mě z vás celý kmen, jak svou váhou ohýbáte větve k zemi," bědovala stará švestka nad převažující modrou barvou svých plodů k zeleným lístkům v koruně.

Byla všechno co jsi chtěl. Nemůže uvěřit, že jsi odešel, stále čeká až se ráno vrátíš. Když vidí, že slunce stoupá směrem k ní. Řekni jí čeho chceš dosáhnout, udrží si to ve svém srdci.
Můžou si zítra vzít plány co jste měli, můžou si vzít hudbu, která nebyla nikdy hraná, všechny zničené sny, vzali všechno, vzali to pryč. Ale nikdy nemohou vzít včerejšek, můžou vzít budoucnost, kterou nikdy nepoznáte, můžou vzít místa, kam jste chtěli jít, vzali všechno, ale nemají včerejšek.

Hledáš sám sebe v nepopsatelné směsi pocitů, dojmů, nálad, a přece máš pocit, že víš, kým nebo čím jsi. Vstáváš se zmatkem sprchujícím se v tvých myšlenkách svěcenou vodou, pracuješ pod nadvládou rutiny jdoucí ruku v ruce s nudou- a ty je jen pozoruješ, kam že si to dneska vyšláply a cítíš, že nikam ani nedohlédneš. Usínáš během dne v moři beznaděje s umělým úsměvem zrcadlícím se v tvojí tváři, jejíž tajemství neexistují. A nakonec usneš, aby ses mohl znovu vzbudit a bojovat sám se sebou ve válce s názvem život.

Zkus říci, kdo to byl.

Jestliže mám hned na druhý den zapomenout na vše, co se stalo, nemá smíření pražádnou cenu. Jen dobrá paměť je dokáže pozvednout mezi ctnosti.

Z každého vězení se dá při troše vůle uprchnout. Ale v zajetí vlastních myšlenek je člověk bezmocný.

Ležela na tvrdém vyšisovaném koberci uprostřed místnosti. Pevně, skoro až křečovitě objímala svoje vlastní nohy, které se ve zkřížení dotýkaly její hrudi. Vlasy měla rozevláté a zcuchané v nevzhledném klubku, obličej vyděšený, zarudlý a flekatý. Z očí se jí linuly pomalé prameny hořkých slz symbolizující bolestivé zklamání.

Největší umění života spočívá v tom pamatovat si, že aspoň jednou do týdne musíme na něco zapomenout.

Každý ji chce mít, každý ji chce znát. Ach, jak je krásné - milovat. Pravda, je krásné někoho milovat, na nic jiného nemyslet a jen se nechat unášet na vlně lásky. Je to, ale vůbec to, co chceme? To, po čem toužíme? Každý má jinou představu o lásce, každý má jiné požadavky, či říkejme tomu nároky, které musí být v takové lásce obsaženy. V každém století a době ji lidé vnímali jinak. Mnohdy se musela skrývat, jindy se zase očekávalo, že se bude veřejně projevovat.

Nejsem velikým milovníkem sportů. Samu sebe bych, co se pohybu týče, zhodnotila jako mrchu línou. Mou největší radostí je asi ležet v posteli a číst. Cokoli a kdykoli. Jedinou výjimku však tvoří lyžování. Tento úžasný zimní sport mě uchvátil v dětství a ono „opojení“ trvá dodnes. Nezapomenutelné jsou zážitky, kdy mě nebohý otec v roli vleku tahal po strmých kopcích na Kamionce. Dodnes nezapomenu jeho výraz naprostého zoufalství, když mě uřvanou a vzteklou vytahoval z mohutných závějí.