Téměř každý z vás už určitě přečetl Harryho Pottera nebo Tolkienova Pána prstenů. Není to tak dávno co se tento fenomén objevil. Co ale odstartovalo éru fantasy? Začalo to snad napsáním Harryho Pottera nebo odvysíláním prvního dílu Pána Prstenů: Společenstvo prstenu v kinech? Kdo si troufne tuhle otázku zodpovědět? A já si troufám říct, že mnozí z vás mají ve svém okolí jednoho či více fantasy cvoků. A kdo jsou tihle lidé?

Podívej, ten kámen usazený ve tvých očích, vidíš trn zapíchnutý ve tvém oku…Čekám na Tebe.

„Hej, vole,“ šťouchnul jsem do Duda.
Otočil se ke mě.
„Hmm?“
Bylo to na dlouho a tak jsem prozkoumal terén. Profesorka seděla na stole a zasněně hleděla z okna, někdo nahlas četl Jiráska (vole, Psohlavci, haha) a hodina Literatury byla v polovině.
„Včera jsem četl životopis Stephena Kinga.“
„Ten maník s hororama?“
„Jo.“
Chvilka ticha – bylo těžký s tím začít.
„No a?“ zeptal se nakonec Dud.

Smrt nastala ve 20:05 a k večeři bude květák. Představte si 17-ti letýho kluka, jak se skoro rozbrečí, když hlavní hrdina jeho oblíbené anime pohádky zemře, přičemž má ale trochu radost, protože si teď myslí, že bude mít u jeho kreslený ženský větší šanci. A to jsem prosím nepil. Nešlo ani tak o exitus hlavního hrdiny, ale spíš o to, že tím něco skončilo. Dvouhodinový film. Teď už mě čeká jenom číslicová technika. Jo a ještě ten pitomý květák, samozřejmě. Přemýšlel jsem, jak udělám ten projekt do číslicovky.

„Zab ho! Zab ho! Zab ho! Anooo! Heeej!“ ozývalo se šatnama. Uprostřed kruhu studentů do sebe bušili dva týpci. Vysokej hubenej a vysokej tlustej. Stál jsem opřenej o skříňku a pojídal chipsy, vedle mě byli Marvin a Igor, sledovali jsme bitku. Na hodinách bylo 11:35, máme pět minut, to je spousta času.
„Kdo myslíte, že vyhraje?“ ptal se Marvin.
„Ten tlustej,“ řekl jsem.
„Ten teplej,“ řekl Igor.
Pravděpodobně myslel taky toho tlustýho, vypadal tak trochu divně, to jo. Možná za to mohly ty světle hnědý rifle, takový těsný, fakt nevím.

Mlčky sedíc jako strašpytel na tebe koukám, na onu honosnou bránu. Z téhle strany vypadáš tak pevně, neohroženě, cize. Přesto jakoby tvá obrovská vrata dýchala a proudila jimi stejně jako mnou teplá krev. Není tady ani kliky, tedy zřejmě ani cesty zpět. Ale já je slyším, vzduchem se nese přes bránu jejich smích, jejich nekonečná zvídavost a nevinnost. Jenže ten pocit bezpečí, nedobytného hnízda, kam jsem mohla kdykoli strachy zalézt, teď střídá nejistota, prázdnota, samota a strach ze zdejšího světa, světa za branou.