Druhá hodina. Někdy ráno, výpočetka. Normálka.
Sedím vzadu, aby ode mě nikdo neopisoval. Profesor ví, že jsem v programování machr. IT borec. Král kabelů, atd. Ne, to jsou kecy. Moc mi to nejde. Zatím žiju z toho, co jsem se naučil ve svým „hackerským“ období. Není toho moc, ale stačí to na tuhle skupinu, třídu, školu, vesmír. Venku prší. A prší a prší. Kapky mlátí do oken. Posunu se na židli dopředu, opřu se. Uklidňuje to. Nuda, ale klídek.

Je krásný den. Až moc krásný na nějaké potrhlé umírání. Je nemístné dnes zavírat oči. Je neslušné už je nikdy neotevřít. Protože právě dnes svítí slunce, obloha jakoby vypila Blue Curacao a člověku je přece moc krásně. Až moc, napadlo by jedince, který ví, že umírá. Neví sice, jestli dnes nebo zítra, ale ví, že to bude brzo. Tak to říkali andělé v bílých pláštích. Konečně uznali, že ty záchvaty nejsou jen pro legraci. Konečně uznali, že epilepsie u něj opravdu je. Konečně uznali, že opravdu umře.

Probudilo mě světlo. Podíval jsem se na hodinky. Pět hodin ráno! Začínám vstávat nějak moc brzo od té doby, co jsem na internátu xakru. To tu potom nemám co dělat. No co, zašel jsem si na WC zakuřit a v tom mě to trklo - DIVADLO!!! Do prdele, nemám to zasrané kvádro, ledaže... Sousedova skříň dokořán se přímo vybízela.

V sedm hodin jsem přišel do třídy, ale nebyli tam ani obvyklá ranní ptáčata. Gorda, Ding dong, Ninja a Medhaus (aby taky v pondělí někdo chodil brzo, že?).
"Sakra! Nikde nikde nikdo. Co tu mám teď dělat? Ať už sakra někdo přijde."
Přišel. Asi za pět minut se ozvalo:
"Uurgh!" a do třídy vletěly boty.
"Oorgh" vletěla aktovka a sestřelila dvě židle.
"Aargh" vletěl dovnitř Ninja a pokosil lavici a další čtyři židle.
To zase bylo něco. Ninjova spotřeby energie na ty jeho úlety už musí dosahovat výkonu Temelínu ve špičce.

Byly dvě hodiny ráno a mně se nechtělo spát. Nemohla jsem. Napustila jsem si vanu příliš horké vody. A tak jsem si na okamžik sedla na zem a opřela se o stěnu. Byla chladná. Stejně jako srdce mé lásky. Chvíle jako stvořené pro poetičnost. Ráda bych recitovala Manon Lescaut. Neumím ji zpaměti. A nikdy se ji nenaučím. Jsem lempl. Pak jsem se ponořila do horké lázně až po uši. Nemohla jsem si pomoct, ale trápila mě skutečnost, že jsem trapná. Kdyby mě nazval idiotem, řekla bych si, že jsem jako ústřední postava Dostojevského.

Seděla u okna s koleny pod bradou a dívala se na svět, který jí tak ublížil. Nebo si to aspoň myslela. Slzy jí stékaly po tváři a rozmazávaly jí líčidla, bez kterých se nemohla dříve obejít. Teď jí bylo ale jedno jak vypadá. Nezáleželo jí na ničem. Na ničem podstatném. Přála si jen jedno. Aby ten zničující pocit, který drásá její duši na kusy, nadobro zmizel.

Asi tak před týdnem jsem šel k zubaři. Musel jsem, protože mi vyhrožovali, že mě vyřadí z databáze, když nepřijdu na půlroční prohlídku a nechají mě chcípnout na ulici, když mě náhodou někdy bude bolet zub. Taky mi vyhrožovala matka, že když nepůjdu na půlroční prohlídku, vyřadí mě z databáze a nechájí mě chcípnout na ulici, když mě náhodou někdy bude bolet zub.

Stojím v lese a opírám se zády o vysoký kmen borovice. Vítr si pohrává s mými vlasy a nechává je v pramíncích vířit kolem mojí hlavy jako malé zdivočelé hádky. Někde v koruně zapípá pták, ale já se po něm nepodívám. Chvěju se. Nevím... Nevím, co dělat. Je toho tolik. Tolik, co bych chtěla říct. Už nechci mlčet. Už ne!

Kreslím červenou pastelkou na červený papír. Šeptáš mi do ucha, lásko, ten obrázek se ti povedl. Neříkáš, hlupáčku, vem si jinou pastelku. Vidíš svět mýma očima. Koukáš z větší výšky na zem, pozoruješ mě shora a tvé mrkání mě ovívá. Hladíš mě po vlasech. Hledám další a další záminku koukat ti do očí. Do těch krásných hnědých, nevinných a milujících očí. Ještě jednu minutu koukat a své oči si vykoukám do těch tvých.

Je krásný den. Až moc krásný na nějaké potrhlé umírání. Je nemístné dnes zavírat oči. Je neslušné už je nikdy neotevřít. Protože právě dnes svítí slunce, obloha jakoby vypila Blue Curacao a člověku je přece moc krásně. Až moc, napadlo by jedince, který ví, že umírá. Neví sice, jestli dnes nebo zítra, ale ví, že to bude brzo. Tak to říkali andělé v bílých pláštích. Konečně uznali, že ty záchvaty nejsou jen pro legraci. Konečně uznali, že epilepsie u něj opravdu je. Konečně uznali, že opravdu umře.