Ležel jsem na posteli a sledoval hákový kříž na stěně tvořený světlem, které procházelo dírou v roletě. Potom jsem vstal a šel se napít. Pak jsem zase ležel. Čekal jsem. Na tmu. Chtěl jsem zajít nakoupit, ale to teď nemůžu. Mám strašně citlivé oči a kůži. Na sluneční světlo. Na hodinách bylo 15:30. Přespříliš prosté. Chtěl jsem něco dělat, tisíce věcí, ale k ničemu jsem se nemohl dostat. Měl jsem depresi. Zkoušel jsem se dívat na televizi, ale nedokázal jsem to. Smutný smutek ve smutný čas. Proč jen byl smutný?

„A potom se svět otřásl. Z nebe počal padat oheň a lidé padali na kolena, plazili se v prachu a křičeli v nekončící agónii strachu z toho, co mělo následovat. Ti dva je pozorovali. Byli naprosto zticha a drželi se za ruce. Zbyl jenom smutek. A láska. Naposledy se nahnul a políbil ji. Svět detonoval a …“

Krásný den. Jak stvořený pro skvělou procházku s partou. Tak jo, jsme domluveni a jdeme. „Kam se půjde?“ ptám se kámoše.
Podívá se na mě pohledem jako bych byla z Marsu.Nebo alespoň z Venuše.
„ Nevím, asi někam kalit…“ odpoví klidně kámoš s cigem v puse.
Jo, někam kalit jako vždy. Stejně nic jiného neděláme. Je nám všem 16 a neděláme nic jiného, než že chodíme do školy a kalit.

Měsíční třpyt co na tvých vlasech přechází v silné jiskření, ukradl bych a za domem zasel, používal jako koření. Společně bychom si dělali život chutnější o tu spoustu krás, konečně přišel by náš pravý důvod, zdolat ten neschůdný života sráz. Houpat se v létě na okvětních lístcích z motýlích křídel složených, šplhat se do nebe, vrátit třpyt měsíci, pramenů vlasů tvých spletených. Koupit si úsměvy v obchodě na pláč, roztrhnout oblaka, rozstřihnout svět, ukázat přírodě kdo je tu hráč, roztopit vodu a zatuhnout led.

Kam bys chodil? Celej svět přijde za tebou. Tak seď a čekej. Třeba i v hospodě. Ostatně, tam nastávají docela důležité okamžiky. Tam si člověk uvědomí spoustu věcí. Tam třeba i dojde k nějakým rozhodnutím.

Nemůžu vysvětlit pocity, které cítím. Úplně dokonale jsou vpleteny do každého milimetru mé osobnosti. A je to dobře. Potěšení ze života mi nikdo nevezme. Zítřek bude lepší, budu dokonalejší. Jenom jedno mě i tobě dá pocit, že jsi fajn člověk, a stane se to tehdy, když si začneme sami sebe vážit. Přeorientujeme myšlení ze stávajícího my na budoucí já. Už ne miluji tě, ale miluje sebe sama. Vážím si sám sebe, protože si to zasloužím… a pak se sny stanou skutečností.
non sense

Už když jsem se ráno vzbudil o deset minut později než jsem měl, což znamenalo, že mi ujede vlak, jsem věděl, že tenhle den bude stát za hovno. Zárověn jsem s tím ale nemohl nic dělat. Po škole jsem měl mít náhradní praxi, kterou jsem prostě nesměl zmeškat. Vyhodili by mě.

Pořád to bolí. Připadá mi, jako by se to stalo včera. Náhle si mě opustil. Tak nečekaně. Všechny tvoje věci tady zůstaly. Nic sis neodnesl. Proč si mě navždy opustil? Proč? Proč? Proč?

Jela jsem domů vlakem. Byl pozdní večer. (První máj nebyl, škoda. Ale listopad také není špatný!) Seděla jsem v poloprázdném vagónu a četla si sbírku básniček Bogdana Trojaka. Na sedadle přes uličku poskakovala malá, asi čtyřletá holčička. Koukala se zvědavě z okna a pořád dokola se ptala, kdy už budou u babičky. „Za dvacet minut.“ řekla jí maminka. Holčička ztichla, zkoprněla, zůstala sedět a ani se nehnula. To mě odpoutalo od čtení. Co znamená to ticho? Co to ticho způsobilo?

Usnul jsem...
Černota zalila můj zrak...
Ale najednou...
"Hej Zikmund I., vstávej!"
"Tady už jsem byl, jenom nevím kdy." Pomyslel jsem si. Zaostřil zrak jsem a přede mnou jsem spatřil sebe v černém kimonu s římskou II. vyšitou na zádech. Uplně samé jsem měl na sobě, akorát na mém bylo vyšité římské I.
V tom mi to docvaklo. Tohle je konferenční sál v mé duši a ten já přede mnou je Zikmund II. - další obyvatel mé mysli.