Prsty jemně projížděly po bělostných klávesech, jakoby si testovaly materiál, ze kterých byly vyrobeny. Ze strany na stranu klouzaly lehoulinkými pohyby snažícími se setřít jejich chlad, či nasát jejich kouzlo do polštářků. Jen tak. Sklouzávaly dolů a opět vyjížděly po okrajích a pohrávaly si se sklovitým povrchem. Jedna strana lákala druhou jako při námluvách zvířat. Pak se ozval první ostýchavý tón. Nevydržely to. Rozhostilo se ticho, které však nejspíše také naslouchalo doznívajícímu zvuku nesoucímu se vzduchem.

Ty zavřeš oči a já je odemknu. Nechám tě v nadšení a sama se budu plazit nahotou písečných dun, z nichž bůh stvořil Haádama. Budu vytírat ten nejjemnější prach, který nelze uchopit, ale On z něj uhnětl Golema. Kdybys mu zabloudil do duše, nenajdeš hřích přede prvotním a dědičným - symbolem touhy po poznání a spojením malum a málum. Pojď, skočíme do myšlenek tobě, ale neplač, snad se již nelekneme tvé vlastní nahoty.

Já miluju černý kafe. Vidím, že vy taky, pane. Černý kafe, pořádně silný, je prostě parádní. Hlavně takhle po ránu, když se člověk chystá do práce. A tady, v týhle malý kavárničce ho dělaj prostě skvělý. Jednoduše řečeno, nejlepší kafe v celý čtvrti. Co? Souhlasíte se mnou? No bodejť by ne, lepší kafe fakt nikde neseženete.

Nevěra. Proč zrovna ta? Protože při ní vzniká akce, vyvrcholení, rozuzlení a katastrofa. Při ní vzniká konflikt a často bouřlivé řešení vzniklé situace. Celé je to akční a napínavé. Nevěra je stále živé a plodné téma příběhů. Je to téma dynamické a nevyčerpatelné. Láska je nudná. Je krásná, je extatická, ale nudná. Nic se neděje. Dvě hrdličky vrkají, prsty rukou propletené, plácání po zadku. A to je vše. Ale zrada, zklamání, výčitky, opouštění a vyrovnání se s tragédií, to je něco!

„Ani to tě nezbaví vnitřního strachu.“
To byla jeho věta, jež záhy stala se mým popudem k cestě vlastním nitrem. Již u branky do tohoto nekonečného světa jsem si uvědomila tíhu a složitost veškerých nastávajících okolností. Přesto jsem se však rozhodla udělat první krok do neznáma.

David měl schůzku s nakladatelem sjednanou na dvě hodiny odpoledne. Byl příliš nervózní na to, aby mohl klidně spát a probudil se snad už v pět. Chvíli se ještě převaloval v posteli, a když konečně dospěl k závěru, že už nemá šanci znovu usnout, vstal a šel si udělat kafe. Otevřel ledničku a pokusil se přesvědčit sám sebe, že má chuť k jídlu. Neměl. Přešel k oknu a popíjel horkou kávu. Na parapetu byl balíček cigaret, tak si jednu vzal a zapálil si.

V dnešní době vyspělé výpočetní techniky, moderních zařízení a dalších vymožeností, je pro starého člověka těžké se orientovat. Vezměme si například moji babičku. Ve jejích krásných šedesáti šesti letech jsme jí pořídili mobilní telefon. Babička se zprvu tvářila velmi nadšeně, ale v zápětí jsme pochopili, že to nebyl nejlepší nápad.

Kráčíš snad tedy sám nebo jdou s tebou?… Ano, snad je tomu tak. Také někdy doufám, že snad jen slyším nebo vidím nebo raděj nic.
Co z toho vzít si k sobě? Snad nic raději - bude to bezpečnější.
Takže tedy jdi. Rychleji prosím a vyhýbej se lampám, vrhají nebezpečné stíny, nedá se jim snad uniknout. Ohýbají tě.
Mne? Jak to?
Hmmm… jednoduše, což se nevidíš?
Ne, snad je zde nějaké zrcadlo?
Stačí se ohlédnout, což se necítíš?
Jak? Nechápu.

Prsty u nohou se mu palčivě přilepovaly do pantoflí. Vzduch se nemínil hnout, horko kolísalo mezi 30-40 °C, na obloze převažovala modrá část, žlutá mu svítila na čtení a signalizovala poledne jednak svým postavením na nebi, jednak svou omračující vlezlostí. Seděl v parku na lavičce a listoval v novinách, aby našel pokračování článku z úvodní strany o hrozící pandemii chřipky mořských plodů.

14. 7. 2009 - Na obloze sluníčko, sem tam mráček darebáček, počasí zkrátka přeje. Bylo nás šest, Magda, Reňa, Evka, Igi, Bea a já, no vlastně sedm, ještě Endík, Magdin pes. Vystupujem z motoráčku v Ostravici a těšíme se na „výplaz“ na nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd – Lysou horu.
Někdo ji zdolá poprvé v životě, u mě už to bude snad pátý pokus…