Nikdy jsem nevěřil, že se mi to snad někdy stane. Bydlel jsem na Slovensku u rodičů a s 5 sourozenci. Studovat a vydělávat jsem jel do Prahy. Všichni jsme se rozutekli do světa. Sestry se chtěly vdávat a měly za koho, já byl stále sám, nikdo mě nechtěl a raději jsem nikoho ani nehledal. Byla by to zbytečná ztráta času.

Je jaro. Všechna zvířátka se probrala ze zimního spánku a zahrada se zazelenala. Je to krása. Byl konec měsíce dubna. Krásné slunné počasí, jako by bylo léto.
Jednoho krásného dne jsem se probudila a koukla ven. Místo naší krásné domácí zahrádky a skalky máme krtinec. No hrůza. Krtkovi se u nás asi moc líbí. Vykoukl ven ze své hromádky, asi byl zvědavý co se kde děje. Ale nejsou krtci slepí?

Do kanceláře advokátní kanceláře dopadaly skrze velké okno ve francouzském stylu paprsky odpoledního slunce. Rozbíhaly se po pokoji a obzvláště krásné odlesky házely zlaté vlasy mladé advokátky. Nádhera. Kontrastem vůči tomuto výjevu byl výraz jejího obličeje. Beznaděj. Očima přejížděla po složkách na svém pracovním stole. Již třetí rozvod tento týden, pátý tento měsíc, přičemž z něho uběhly teprve dva týdny, honilo se jí hlavou.

Běžky, ty dvě úzké nudle na nohou, mě popravdě nikdy nijak moc nebraly. Teda až do té doby, kdy mě na ně nalákala jedna moje kamarádka…
Kráčím si domů, okolo poledne, loni v zimě, snad půlka ledna mohla být a vstříc mi se už zdálky směje Lucik. „Hej Zuziku, vlastníš běžky?“ ptá se jen tak mimochodem. „Běžky fakt ne,“ odpovím jednoznačně. „Hele, tak kukej nějaké splašit a pojď o víkendu prubnout stopu!“ vychrlí Lucka. Říkám si, že bych se hecla?

„Proč pořád brečíš?“
„Nic jiného mi nezbývá! Ulevuju si.“
„A co se ti stalo?“
„Nic.“

Viděl jsi lásky, které přicházely, a fantazie, které ožívaly. Viděl jsi bláznivé noci, viděl jsi noci, které trvaly věčně. Dal jsi jí lásku pro zábavu a dal jsi lásku ze srdce. Viděl jsi rozpálené rty, a i to, jak pominuly city. Ale nikdy jsi neviděl někoho jako je ona. Není už nikdo, kdo by tě zvedl k nebi, kdo by ti vyznával lásku, kdo by tě líbal, a ty cítíš, že to nemáš už komu říct. Dal jsi všechno, cos měl. Viděl jsi anděla zblízka a ráj před sebou, ale nikdy jsi neviděl nikoho, jako je ona.

... Jsou dny, které přicházejí Odjinud.
Je v nich něco, čeho si člověk s vnímavým duchem všimne..., něco, co tiše šeptá o jiných dobách. O jiných Časech... O Časech, kdy zemí nekráčeli jen lidé a zvířata... Lidé už nepamatují.

Byl krásný zimní den. Sluneční paprsky sváděly lidská těla k zvednutí svých pozadí z pohodlných gaučů a vyražení na sobotní procházku, třeba v doprovodu svých dětí nebo psích mazlíčků. Tato situace v naší rodině nebyla až na pár výjimek nikdy v zimních měsících a na začátku jara pravděpodobná, protože my jsem takzvaní nadšení lyžaři. To znamená, že jak je to jen možné, vyrážíme na lyžařský svah a dovádíme na svých karvingových miláčcích.

Samodiv se diví
že je sám
ale kdyby se tak blbě
nejmenoval
možná si ho vezmu
k sobě.