Mladá maminka Milena myla mávající Mirku. Malá múza Mirka milovala maminčinu mírumilovnost. Mirka měla malé malíčky, miniaturní mozeček, měkké masíčko. Měla malinkou, mazlivou micku Mourečku, malou mašinku, medvídka Míšu, mističku mléka, myšku Madlenku, malý mixér, místopisné mapy, mandlové mýdlo, motorku, mnoho mexických, moldavských, meditativních medvídků.

Stál opíraje se o posprejovanou zeď starého domu. Byla tma, něco kolem půlnoci, na ulici skoro nikdo nebyl. Sem tam se odněkud vypotácel nějaký opilec. Zapálil si cigaretu. „To je život! Že mě radši ti komunisti nezastřelili. Bez práce, bez peněz, ženská mi utekla za majitelem restaurace. Kdo ví, jestli není taky majitel Červeného srdce, je to hned vedle. Ze syna je lajdák, který se topí v dluzích, ale pracovat nebude, radši se pase na té jeho trávě, ještě abych mu půjčoval.“ Odplivl si a dál rekapituloval.

Osmačtyřicetiletý obuvník Olda Olšovský otevřel ospalé oči. Opustil otoman, obul obuv, odešel omýt obličej, obě ospalé oči, obě okončetiny. Otřel obličej otcovou osuškou, obhlédl okolí ostravského obydlí, oblačnou oblohu, oprýskaná okna. Omytýma okončetinama obědval omeletu, ohřátý ovar, ovoce. Opět omyl okončetiny, otřel otcovou osuškou, oblékl očištěnou obuv, ohoz. Opustil obydlí.

Chlapec a děvče jeli na motorce víc jak 120 km/h....
Děvče: Zpomal, prosím. Bojím se.
Chlapec: Ne, to je zábava.
Děvče: To teda není Prosím zpomal!

Každým dnem ho vyhlížím z okna. Žije v zemi, kde se slunce vodí za ruku s měsícem, v zemi, kde květiny zůstávají vždy čerstvé a zelené, kde se stromy snižují pod vahou šťavnatého ovoce. Opustila jsem ho. Chtěl možná něco, co já nikdy neměla a tak jsem utekla. Do země, kde vládne místo hřejivého slunce bělostný sníh, do země, kde královnou je tma. Mám ale pocit, jakoby tu pořád byl. Každá jeho teplá část slunečního paprsku mne doprovázela na mé cestě dál.

Řekněme, že jsem se seznámila s jedním cizincem, který, řekněme, že bydlí kousek ode mě. Dejme tomu, že tento cizinec, budeme mu říkat třeba Paul, který pochází kupříkladu z Brazílie, mě seznámil se svojí kamarádkou. Sešli jsme se v jednom malém zapadlém viném sklípku, bavili se o svých zájmech, probrali životní otázky. Možná jsem se dozvěděla i něco o oné tajemné dívce, která seděla po mém pravém boku.

Tohle počasí mu byl čert dlužen. Kdyby ho čekala alespoň vyhlídka na brzké zahřátí, ale ani v to nemohl doufat. Už byl vrchním velitelem nějakou tu dobu, aby věděl, že je tady zbytečný. Dosud neprohlédl záměr svého krále, který ho povolal do čela tohoto konvoje. Zdálo se jako by převáželi cenný náklad. Náklad, který měl být dobře střežen. Koutkem oka pohlédl na zástup lidí v otrhaných šatech, krčících se k sobě v záři pochodní.

Nastal čas odstrojit stromeček, vždy se toho ujímá mamka, ale letos nestíhala, tak jsem se nabídla já. Taky z důvodu, aby neměla řeči , že nic nedělám a všechno dělá jen ona.
Ze skříně jsem vyndala krabice na ozdoby a světýlka a začala jsem stromek svlékat do naha. Začala jsem tím co šlo – jednou to byly třásně podruhý zase ozdoba, to či ono, hlavně že to šlo sundat.

Dřevěnka byla blízko. Popohnala koně k rychlejšímu tempu a sama se ještě více sklonila k jeho hřívě. Snad jen vítr byl rychlejší než ona. Musela vést klisnu hustým a velmi starým lesem, aby se dostala domů. Poslední rychlá změna směru a spatřila obrysy chalupy. Prudce koně zabrzdila, seskočila a rukou ji přiměla ke klusu, ale již bez své jezdkyně. Klisna, barvy noci, se popaměti vydala do hlubší části lesa. Kde mohla klidně odpočívat a čekat na zavolání své paní.

Byla jednou jedna dívka, která byla slepá. Nenáviděla všechny kolem sebe až…… na svého chlapce,který jí ve všem podporoval a pomáhal. Nebylo dne kdy nebyli spolu .Jednou,když dívka mluvila s chlapcem o jejich životě,dívka řekla: Kdybych nebyla slepá vzala bych si tě a žila s tebou do konce svého života. Asi po měsíci dívka zjistila,že se její oči dají operovat a že se našel dárce. Dívka byla hrozně šťastná .