Nejlepším začátkem je vzpomínka. Vzpomínka na doby, kdy byl pro nás lesopark místem, kde jsme se mohli rozběhnout a dovádět jak jsme sami chtěli. Chodili jsme tam se školou, ale i po škole. Nedělní projížďky na kole. První pád na kolečkových bruslích, na poničené cestě hned za tenisovými kurty. Dokonce jsem si přes les zkracovala cestu domů. To byly časy. Přeskakování potoků, zablácené boty, ale to nám bylo jedno, protože to bylo nejen dobrodružství, ale také slušné ušetření času. To víte, trmácení přes město není moc zábavné.

Stojíš s otevřenou pusou a jen koukáš. To snad není možné, běží Ti hlavou. Ten pocit neschopnosti, neuvěřitelnosti, omezenosti. Ten nekonečný, nezapomenutelný záchvěv zbytečnosti. To je rozhodnutí. Ano, i to je rozhodnutí. Toto či tamto nebo ještě něco jiného? Kdo se ptá? No ty sám, nebuď z toho zmatený. Je to ten moment, který bys nejraději přeskočil, a předstíral bys, že neexistuje. Asi právě tohle je síla okamžiku nepříjemných situací, které jsou nezbytné pro naše porozumění. Očekávání.

" Možná by bylo lepší, kdybych byla slepá !!
Alespoň bych tě tehdy neviděla a nedovolila ti, abys mi tolik ublížil !! "

" Beato ! To neříkej! Takhle nemluv !! "

(absurdní dramatická scéna– žena a muž, bývalí manželé, nerozvedení, debatující v parku)

Žena: (hystericky)
Tak si to představ! Sedím v práci a najednou mi volá sousedka z domu, že mě vykradli!
Muž: (netečně, se značným nezájmem)
Vážně? … No nepovídej!
Žena: (pobouřeně)
No tobě je to snad úplně jedno!
Muž: (ironicky)
Tak můj byt to není.
Žena: (jímavě)
Ale měl’s tam celou svojí knihovničku! Všechny svoje vlastní knížky. Nechali tam jenom ten tvůj malej kapesní nožík. Ten švýcarák, pamatuješ?
Muž: (unaveně)

Povídka o třech ztrátách (z mého povídkového souboru "V Botanický a jiné (ne)povídky").
Některých malých, jiných velkých, ale přece - o všech nestydatě lhostejných...

Byla jednou jedna malá holčička. Bydlela v takovém velkém městě, kde žila spousta lidí. Měla maminku i tatínka a hodnou babičku. S babičkou chodívala často na procházky. Babička učila holčičku krásám přírody, výletům do krajiny, ale také počtům a všemu, co je potřeba do školy. Holčička si ale nejvíc zamilovala psaní. Ráda si vymýšlela neexistující kamarády, zvířátka a místa, která by chtěla navštívit. Psala si všechny svoje příběhy do takové ohromné knihy s koženými deskami.

Kdyby byl svět jiný, vpletli by mi listy Stromů do vlasů...
Kdyby byl svět jiný, vyryli by mi na čelo tetování.. Mělo by tvar půlměsíce... Kdyby byl svět jiný, běžela bych Lesy bez konce a po mém boku Vlci... Slunce by kreslilo v jejich jantarových očích...
Kdyby byl svět jiný, sedlala bych divokého koně a vplétala mu do hřívy svůj šepot... Občas cítívám pod prsty jeho hustou srst...
Kdyby byl svět jiný... Podala bych Ti ruku pod obrovským staletým Stromem. Podala bych Ti ruku nad kamenem... Jen Tobě.
Ale cesta poutníků je, jaká je..

Takhle to chodí u nás v partě. Jeden větší blázen, než druhej. Ale že by se z někoho vyklubal dočista krvavý vrah? Opět jedna z povídek mého souboru "V Botanický a jiné (ne)povídky".

23. listopadu je zvláštní den. Není to žádný významný den pro stát, ale pro celý svět, pro celý MMORPG svět, konkrétněji pro svět World of Warcraft.

23. listopadu 2004 se poprvé otevřeli brány oficiálních serverů WoW s patchem 1.1.0 konkrétně v Americe (USA, Kanada, Mexiko) a Austrálii+Novém zélandu, úplně přesně to bylo na výročí 10 let hry Warcraft jejíž první díl Orcs & Humans vyšla v listopadu 1994.

Povídka "Špinavá láska" na motivy skutečné události z mého povídkového souboru "V Botanický a jiné (ne)povídky".