Jsi můj nejoblíbenější, kdykoliv se mi otevřeš, abys mě potěšil v dobrých i zlých časech.

Pocit, při kterém cítíš, že se Tvoje vzdušné zámky rozpadají. Že jsou vlastně věci, kvůli kterým bys klidně přestal dýchat jen abys je mohl mít, i když jsou kolikrát na dosah ruky.Občas když sedíš a koukáš na dno prázdné sklenice a snažíš se v odrazu skla vidět něco více než sám sebe. Myslíš na okamžiky? Chvíle co se událi nebo na ty, které se třeba mohou stát? Myslíš na budoucnost, kterou nikdo z nás nemůže vidět? Coby, kdyby? A jak to vlastně bude, když se sklenka roztříští o beton? Střepy jsou prý předzvěst štětí.

No to svět neviděl! Chodí si domů, kdy se mu zachce! A když se ho slušně zeptám, dokáže jen tupě mlčet. Celej dědek! V životě jsem neviděla tak paličatýho mužskýho! Co já bych panečku dala za jinýho. Jen co si vzpomenu na Toníčka z Horní Dolní, nejradši bych…No to vám byl lidičky ale chlap! Jenže já, husa, si vydupala pražskýho ouředníčka z banky. To jsem si teda dala. Peníze domů stejně nenosí, takže Kajmanský ostrovy, o kterých sním celej život, stejně nikdy neuvidím. Jo, to on mi sliboval hory doly, na začátku, když si mě bral.

Z koutu, ze stínu tváří v tvář hledí na mě noční maska
V hloubi jejích očí-ty mě chladně pozorují, dřímá tma
Stříbrný kalich odráží světlo ohně jež má strach
Na podlaze vadne růže, vedle ruka němá dává na poplach

Zaklapnu knížku,jdu ''spát''.V uvozovkách.Ležím na zádech,přemýšlím,sním.Říkám si,kdy se moje tužby asi naplní?A bude tomu tak někdy vůbec?Bude budoucnost taková jakou si představuju ve svých snech?Říká se,věř a víra tvá tě uzdraví,nebo,musíš věřit a splní se ti i tvá nejtajnější přání.Musíte ale věřit,ne si to jen myslet.Lehce se řekne,hůř v praxi provádí.Teorie není všechno.Mluví za nás činy.Pokud chcete auto,jen si představte jak v něm jedete.Chcete člověka kterého delší dobu milujete?

Někdy, když si myslíš, že je vše namířeno proti Tobě. Někdy, když se ani sama v sobě nevyznáš nebo snad sám v sobě. Nezoufej.

Jednou sem již psal článek o tom když lidé pláčou. Co to uvnitř mě dělá za neplechu. Ale když nepláčete, když jste jen v té situaci mezi životem a smrtí. Stačí jen obejmutí?
Vím, že jsou věci, které si nikdo z nás nepřizná. To když s někým sedíme a čekáme na zázrak. Když se s někým popichujete a škádlíte.

Jsou slova, jež chtěl bych Ti říci. Bohužel pro člověka jako jsem já je to nesmyslné.

Mluvit a psát o tom je jiné, neboť v psaných větách je význam dokonale skryt. Můžu Ti napsat co budeš chtít, že nenávidím Tě a zároveň mohu Tě milovat. Že nechybíš mi, a při tom myslím opak.

Já si na Tebe zvykl a myslím, že Ty to máš také tak. Oba cítíme stejné pocity, ale nikdo z nás to nepřizná. Bojujeme s tím a podléháme. Každá vteřina je pro nás důležitá. Ty a já, byli bychom dobrý pár?

Nice guys finish last. Tak zní začátek písničky od Chastera See. Ale ona je to krutá pravda. Hodní kluci končí vždy poslední.

Je to dáno genetikou nejspíš. Vždy ten drsnější a silnější, působil pro opačná pohlaví více žádaný. Nejsem proti tomuto nějak zaujatý, ikdyž jsem sám moc tělesné fyzičky nepobral. Nelámu si s tím hlavu.

Občas. Když vidíš věci jinak. Jsi pro lidi blázen. Co když je to naopak?

Nemusí být nutně blázen ten kdo vidí věci otevřenýma očima a míří přímo k nějakým cílům. Nemusí být blázen ani člověk co „věří na víly“, jelikož pro něho to může být opěrným bodem.

Znáš ten pocit. To když nevíš co Ti odpoví. Ten strach z toho co bude potom. Neboj.

Dokud nic neuděláš nic se nestane, jen budeš zažívat dennodenně ten strašný pocit v hrudi. Víš, je toho hodně co chci napsat tak si prosím udělej pohodlí a přečti si má slova. Vždy píši o tom co se děje kolem mě, když lidi pláčou, když mají problémy, když jim někdo hází klacky pod nohy.