„Bylo to už dávno kdysi. Lev, král zvířat, usmyslí si poslat posly do všech stran.
Každý poddaný i pán, ať je velký nebo malý, má se dostavit ke králi.“

LOVE

L - Ladislava
O - Oldřiška
V - Veronika
E - Eva

LADISLAVA - Ladislava Akceptovala Divadlo I Směsici Loutkové Alternativy Vesměs Adekvátně.

OLDŘIŠKA - Oldřiška Láteřila; Divadelního Ředitele I Šaška Katastrofálně Analyzovala.

VERONIKA - Veronika Elegantně Rýmovala Operetní Noty, I Když Amatérsky.

EVA - Eva Vymyslela Aktovku.

A - Aritmetička
B - Bohunka
C - cvrlikala
Č - Čendovi,
D - domažlickému
E - erotomanovi,
F - fešně
G - guinejskou
H - hymnu,
CH- chtějíc
I - iracionálně
J - jeho
K - kavalírskou

První myšlenka, která by mě napadla, kdyby si položila otázku na téma politika, by pojednávala o současném seskupení politických tvorů v Parlamentu České republiky.
Parlament se skládá z Poslanecké sněmovny a Senátu. Ve skutečnosti to však je parta "klaunů", kteří se dělí do různých politických stran, které se ještě navíc kmotří na pravici a na levici.

V životě se naskytnou příležitosti, spíše rozcestí, která Tě povedou někam dál než sis myslel. Někde se, ale zastavit musíš.

Jsou cesty, spíše rozcestí, kde nerozhoduješ sám, ale tvé činy. Oni tě poté popostrčí tím daným směrem. A je celkem jedno zda budeš spokojen či naopak. Budeš bojovat, snažit se udržet si místo na světě a ukázat, že cesta jenž sis zvolil je ta tvoje. Tím myslím, tu pro kterou se rozhodlo tvé srdce.

Soli a vodou, ohněm a olejem. Kudy ještě mám se vydat k poznání pekla? Řekni, kudy.
V pekle mě přivítali jako ztracenou divokou růži ze Satanovy zahrady. Do ruky mi vrazili flétnu toho Pana, který mě sem poprvé přivedl. Mám jít natrhat kytici, a pak prý mě nechají abych zdobila pekelnou bránu, pro výstrahu všem, kteří by se chtěli vrátit.

Přikovali mě nenávistí a bolestí Ztracených. S každým novým příchozím budou má pouta silnější a silnější až dokud se sama nestanu jen poutem, poutem Pekla se Světem.

Táhne nás to pořád tím stejným směrem. K nevědomí. Tam někam, do nekonečna tou stejnou cestou, ale nikdy ne nakonec.

Možná, že sám svět se zrodil z nekonečna tak jako vesmír. Byl tu vůbec předtím nějaký vesmír? Nebo jen prázdnota, která vše pohlcovala stejně jako samota člověka lapeného v pasti života? Nebo se jen "někdo" rozhodl, že je na čase pohnout se vším dál a dát průchod něčemu jinému než temnému nekonečnu obklopující vše?

Červeň jako jakási naděje vlitá do prstů, co pevně tisknou jeden druhý. Pára, co viditelně vzniká ve vzduchu po pronesení jakéhokoli slova. I při tom nejkratším z nich můžeš si všimnout, jak pouhé „mluvit“ může být jiné, když děje se To. Růž ve tvářích polyká slzu samotnou. Je tou první, co skoulela se z oka, když zaslechla hymnu své vlasti. Není ani zima, ani jaro, ani vítězství, ani porážka, ani nic, co by dodávalo pocit určitosti. Je pouhé tady a teď, které mizí ve vzácných tónech.

Pravděpodobně nebudu schopna vám s jistotou říct, jak tento příběh začal. Myslím, že to bylo něco ve smyslu… „Normálně teď čtu jednu knihu, a je to úplně drsné.“ A s tím mi začne moje kamarádka vyprávět, co všechno se tam zatím dočetla. Při venčení psů je to velice vítané rozptýlení, které mě vábí příslibem dalšího kousku do mé čtenářské sbírky. Než začnu s něčím další, chtěla bych uvést, že jsem trochu vybíravý čtenář. Držím se své určité vyšlapané cestičky a jen zřídka vybočím.

Nick zmateně stál a pozoroval sám sebe. Chlapcova postava se začala ztrácet. Než zmizel úplně, vydal neskutečně silný křik. Byl to nelidský křik, při kterém praskly žárovky, a pokoj zahltila tma.
Tmou se nesly čvachtavé zvuky vody z koupelny. Poslepu šel za zvukem, až narazil na zavřené dveře. Po marném pokusu je otevřít zaslechl z koupelny ženský smích.
Pocítil mrazicí dech na krku. Po těle mu proběhla husí kůže. “Dej si pozor.“ někdo mu zašeptal rovnou do ucha.