Jak léčíte svoji bezradnost vy? A léčíte ji včas? Snažte se, prosím vás. Hrdinka mé (ne)povídky "V noci" se zapomněla se svým trápením někomu svěřit. Udělejte to, dokud bývá ještě čas...

Z povídkového souboru "V Botanický a jiné (ne)povídky". U nás to, vážení, chodí takhle. A jak u vás? A je vůbec možné existovat dnes jako normální rodina?

Z povídkového souboru "V Botanický a jiné (ne)povídky". Kolikrát si ještě nepřiznáme, že máme někoho rádi? Můžeme si to vůbec dovolit?

V našem životě nastanou chvíle, které se nám vryjí do paměti a my vlastně nevíme proč..
Psalo se 9.května léta páně 2011, právě zapadalo slunce a já si vykračovala ze školy domů. Měla jsem pár hodin po maturitě, v ústech vínové aroma a v hlavě spoustu otázek, co si vlastně počít se životem dál. Jedna veliká etapa mi skončila a já jen bezradně tápala ve tmě, kterou cestou se vydat dál.
Byl to jeden z těch nádherných skoro letních večerů, kdy vás ještě trochu zlobí chlad, ale přitom už se na vás sluníčko směje o něco déle.

Psát si deník z cest je podle mě skvělý nápad. Člověk si i po letech může vzpomenout na každý detail a vrátit se ještě jednou zpátky ve vzpomínkách... Tohle je moje "reportáž" z cestování po Norsku:

Léto, prázdniny, dovolená. A konečně i vysněné datum odjezdu na poznávací výlet do Norska. Sbalit tašku a batoh, nezapomenout pas a hurá na sraz! Pátek, půl jedenácté ráno, parkoviště u hotelu Sidia. Autobus cestovní kanceláře přijíždí s dvouminutovým zpožděním, abychom se správně natěšili. Výprava za poznáním může začít.

Listí přeměněné na motýly ji chátrali ve vlasech. Z deště utkané střepy, zabodávaly se ji pokaždé do předloktí ... nebylo komu dát slzy, kdo by je vsáknul.

Ležela uvelebená mezi jeho kořeny, chránil ji svými větvemi a když jí tekly slzy, vsákla je jeho drsná kůra.

Nasáklí Temnotou, uvězněni v tomto ubohém těle. Jak rádi bychom si užili vraždění, ach ano, slyšet řev mučeného je pro nás rajskou hudbou. Každá část jeho těla třesoucí se hrůzou, rozvibrovaný vzduch, moc nad jeho duší. Poslouchat prosby, pláč a poslední vzdechy. Byli jsme dokonalí ...

Vše nám vzali, vytrhli nás z naší přirozenosti a odmrštili tam odkud se už nedokážeme vrátit. Lovili nás jako zvěř, nejspodnější tvory na zemi. A my se nemohli bráni, vzali nám naši podstatu, naši touhu, naši lásku.

Noc za okny a já myslím na Tebe..
Kde asi teď jsi? Co se Ti honí hlavou... Kam Tě vedou Tvé cesty... Ach, můj Poutníčku, jak je to dávno... A já Tě za zavřenýma očima vidím, jak by to bylo včera. Jako bys právě teď stál u mě. Vidím Tvé oči a z Tvého pohledu mě mrazí i spaluje zároveň... Usmíváš se tak, jak to umíš jen Ty a mě ten úsměv hladí i bolí, protože mi připomíná tolik věcí... Jak jen je to dávno... Jak jen je to blízko... Tak živé, tak čerstvé.

...z nebe padá mírný vlahý déšť... závoj drobných kapek smáčí zem, šumí na leskle mokrých listech a vytepává svou vlastní píseň do trávy i hladiny řek... déšť jako hustá a přeci tak lehounká clona padá z oblohy a zakrývá celou krajinu, celý les... Déšť kreslí do vzduchu.. Šeptá... je mírný, je vlahý... sotva se dotýká kůže ... jako první bojácné pohlazení dívky... jako závoj víly, co sotva zavadí o kůru stromů... jako by snad existoval víc ve snech než tady v tomto světě...

Petrovou velkou láskou byla Katka. Petr měl jisté osobní problémy, kterými nechtěl Katku zatěžovat a tak po dlouholetém vztahu, kdy se rozhodl řešit svou situaci, ji napsal sms : „ Náš vztah nemá cenu. Promiň. Sbohem.“Katka si četla smsku. On se s ní rozchází? Petr se s ní rozešel, myslela si, že je to jen hloupý vtip, ale pomalu jí to začalo docházet. Jejich vztah trval více jak 5 let, milovali se tak moc že jeden bez druhého nemohl být a teď je konec….