Za ten rok, kdy navštěvuji svého přítele ve Šluknově jsem se rozhodla vyzkoušet místní diskotéku v Rumburku a jeden bar. Zklamaná jsem nebyla. Ba naopak takové překvapení jsem nečekala. Leckdo by řekl, že zábava mimo Prahu není ta pravá pařba. My Pražáci na své diskotéky a bary nedáme dopustit a na oplátku lidé mimo Prahu si o nás myslí své. Uvedu pár příkladů. Kdykoliv přijedu do Šluknova, moje skoro švagrová zopakuje hlášku, že jsem typická Pražanda, jinak oblečená a chodím narovnaná, jako bych se nosila.

Z kuchyně se pořád ozývalo hlasité rádio, to Maxe vytáhlo z vzpomínání. Vyprostil se z křesla se zabalenou rukou do ručníku a šel utišit rádio. V kuchyni si všiml už zaschlé krve na podlaze a v dřezu nedomyté nádobí. Byl tam i nůž, který se podobal tomu, co se sním kdysi vypravil do lesa. Při pohledu na něj znechuceně odvrátil zrak a vypnul rádio.

Tam jeho vzpomínky končí, nevzpomíná si, ne proto, že by zapomněl. Nevěděl ani tehdy, když se probral v nemocnici vedle plačící matky.

Káně letící nad Lesy. Vysoké šeptající Stromy a upřený pohled vlčích očí... Má duše a má krev.
Nad horami se honí mraky. Přišel déšť. A je to jako první nádech po vynoření z hluboké vody.
Mé Beskydy, Vy ve mě probouzíte to, čím opravdu jsem.
Pak u sebe cítím své vlky. Má duše vidí nekonečné prastaré Lesy a slyším téct řeky.. Cítím hlínu, orosenou trávu, mech a jehličí.. mladé lístky Stromů, petrklíče a odkvétající pampelišky... Slyším vítr v koruně mé břízy a pod prsty cítím její hladkou bílou kůru...

Současný Max už má na lopatce všechno sklo z podlahy, vstává a vydává dozadu za dům k popelnicím. Cestou přemýšlí nad tím, jak šel s Benem k nim domů. Ben šel napřed, věděl přesně kam má jít, ale dyť nikdy u nás nebyl, jak to mohl vědět? Že by ten doktor měl pravdu? Né, dyť jsem mu to všechno uvěřil jen proto, abych za nim už nemusel chodit. Vyjde ven, světlo za domem nefunguje. Zabalenou rukou do ručníku sejme víko popelnice a vsype zbytky sklenice.

Max je v minulosti, kde mu je třináct let. Vydává se do lesa, na své tajné místo, kde si chodíval hrát, na místo, kde poprvé Bena potkal. V té době tam šel s cigaretami, které ukradl tátovi. Chtěl zkusit, jakou mají cigarety chuť, ale pořád váhal, kdyby na to přišel někdo z jeho rodičů, dostal by pěkný výprask. Jen tak tam stál a díval se na krabičku cigaret, když v tom se ozval za ním cizí hlas.
„Ahoj, dáš mi jednu?“

Je příjemný, teplý večer, když Max zrovna myje v kuchyni nádobí. K práci mu hraje rádio s hlasitou hudbou, tak jak to má nejradši. Při utírání si prozpěvuje, do doby než chytne neohrabaně sklínku, která mu vyklouzne a roztříští se na zemi na desítky kousků.
„Do prdele!“ Zakleje Max při pohledu na rozbitou sklínku. Sehne se a sbírá větší kusy skla do dlaně. Jeden střep mu vnikne do zápěstí, znovu si zanadává. Při vytahování si dlaň ostrou hranou skla nařízne ještě víc, to už zdobí bílou podlahu krvavé kapky.

Taková hodná holčička! Hladila mě po vlasech nějaká stará paní. Držela jsem se dědovy ruky a usmívala se. Tak se to má asi dělat. Usmívat se, pěkně culíčky na hlavě. Lidi to tak chtějí. U mámy to neplatí. Ale na babičku a dědu a ostatní jo. Třeba ve školce jsou učitelky rády, když takhle stojím, usmívám se a koukám na ně jako panenka. Máma na to nenaletí. Nikdy na to nenaletěla. Pořád jenom křičí, bije našeho psa, hádá se s tátou. Pak sedí v kuchyni, já rozhazuju hračky, ona si zapálí cigaretu a říká, že jsem debil.

Sedím si takhle v kantýně na obědě a výjimečně se toužím schovat za štos papírů a knih. Nemám náladu s kýmkoli komunikovat. Za tuhle asociálnost tak možná může počasí, které je v těchto dnech v Norsku opravdu nechutné. Připomíná šedý anglický podzim. Prší bez přestání. Zrovna se plně ponořuji do rozboru Shakespearových sonetů, když tu mě vyruší lámaná angličtina. Zvednu hlavu a uvidím nad sebou kopii jednoho z hudebníků švédské skupiny ABBA. Ptá se mě, jestli si může přisednout, kývnu hlavou. Sedne si i stůl dál. Nechápu to.

Ráno jsme tady byli všichni. Všichni nedočkaví na to až si jednoho z nás vybere. Pak přešlo poledne a polovina z nás už byla pryč. Samozřejmě jsme rádi, protože to znamenalo, že se brzy dostaneme na řadu. Již brzy. Naše naděje byla mnohem větší, když jsme se ocitli v nějaké hospodě, a náš pán si nás položil na stůl. To určitě znamenalo, že si možná konečně vybere i jeho.