Někdy jsou věci vzdálené. Připomínající hvězdy na obloze. Jindy září jak světlušky v Tvé dlani.
Když už je všechno odhodlání pryč. Když už všechny světla naděje zhasly. Ty to pořád nesmíš vzdát. V životě je spousty těžkých věcí, které budeme muset zvládnout „levou zadní“. Nebudeme mít na výběr.
Vykoukla jsem pobaveně pod Viktorovou levou rukou a alespoň ho pozdravila:
„Ahoj.“
Toníček, štěstím bez sebe, sundal si brýle a já uviděla malá králičí očička, jak na mně visí.
„Pojď, něco ti ukážu.“
Viktor za námi ještě hrozil prstem, ale když jsem mu slíbila, že se na tango argentino vrátím do jeho náruče, kývl a šel si dát k baru kolu s ledem. Toníček mě zatím vlekl k židlím, na kterých trůnil prý celou dobu před naším příchodem.
Jedna z pěti povídek mého povídkového souboru: Ženské povídky.
ACH, TI MUŽI
Pravda,nikdo neříkal co se bude dít,
nikdo se nás na nic neptal, a nikdo
vůbec nikdo nic netušil.
Tohle bude nadlouho,věřte mi,
vlastně to nemusí být nadlouho,
podle typu,někdy je to opravdu rekordní doba,
jindy neuběhne ani měsíc,skoro ani týden.
Bude to pracné,pro někoho víc než pro jiné,
snad by se dalo i říct, pekelně těžké.
Víc než lži nemám rád když vidím plakat své bližné.
Kolem nás je spousty zla a nedokážeme zabránit ničemu co by mohlo ublížit nám či blízkým.
Když se stane špatná událost v rodině, smrt člena rodiny, držíte se ze všech sil aby aspoň někdo byl „silný“ a nepadl na kolena. Když všichni hledali oporu na jiných ramenou, když je vlastní nohy již nemohli nést a všichni co se zdáli tak silní plakali. Říká se chlapi nepláčou, ale kdo tohle vymyslel? Viděl sem plakat spoustu „chlapů“ a nemyslím si, že by se styděli, sesypali se jak domeček z karet. Pocitům neporučíš a já se nestydím za to že umím brečet.
Kolik vteřin nás dělí, od uvědomění si, že jsme udělali chybu? Že tak to být nemělo?
Je to možná méně než chvilka a možná víc jak mžik. Je až děsivé, že pouhá sekunda plynutí času, dokáže ovlivnit život a přivodit smrt. Mnozí to berou jako vtip, jako něco co se nikomu nikdy nemůže stát. Pro ně je právě tahle chvilka, scénou z filmu, kterou viděli v televizi, a s realitou nemá nic společného.
Známe to všichni. Pocit, který nás občas svírá tak, že není možné ani dýchat.
Je spousty věcí, které nás k tomuto mohou přivést. Ve velkém je to převážně deprese a dnešní lidé depresí trpí v mnohem větším počtu než dříve, ještě častěji jsou to mladí lidé ve věku od patnácti do jednadvaceti let.
Dnes se přeneseme zpátky do 60.let minulého století. Toto období bylo érou liberalizace, moderní demokracie, která se projevovala nejen v muzice, ale také v módě a v životním stylu. K moci se dostala poválečná generace mladých, která začala vlastní rebelii. Na veřejnost se dostávaly otázky všeobecných tabu jako homosexualita, potraty, cenzura. Nová odvážná móda přinesla např. vynález minisukní od Mary Quant. Jedno z jejích hesel znělo: "Beautiful si boring, ugly is interesting" ("krásná je nudná, ošklivá je zajímavá").
Dívala se smutně z okna. Ulice byla prázdná. Domy ztichly. Paprsky slunce se odrážely od okenních skel. Zelené lístečky jejích paží se snažily dosáhnout blíže ke slunci. Jenom o trošičku blíže. Milovala den a milovala světlo. Když jsem k té smutné květině přistoupil blíž, uviděl jsem její nádherné žluté květy. Voněly omamnou vůní, a já se propadal do snu. Do snu o květinové dívce.
Múza, která vede lidi k psaní u nás pořád nestojí, občas odběhne pro další nápad aby nám opět pomohla.
Poslední komentáře
před 11 let 23 týdnů
před 11 let 23 týdnů
před 11 let 25 týdnů
před 11 let 35 týdnů
před 11 let 46 týdnů
před 11 let 46 týdnů
před 12 let 3 týdny
před 12 let 13 týdnů
před 12 let 25 týdnů
před 12 let 32 týdnů