Kráčet ulicí pro štěstí nestačí. Když svítí slunce, necítím jeho doteky.
Ztratil jsem se. Hledat sám sebe není jednoduché. Nemáte mapu a prázdné kapsy Vám dovolí

Při pohledu do budoucnosti naší vlasti vidím zkázu, která se na nás žene. Zkáza minulosti, která se má opakovat. Nebo se mýlím?

V pátek 12. října 2012 se konaly volby, které nedopadly z mého pohledu dobře. Levice vyhrála nad pravicí. Většině krajům bude vládnout ČSSD a našemu kraji, kraji Ústeckému KSČM.

Volilo téměř 40 % občanů našeho státu, kterým došla trpělivost a přišli tudíž vyjádřit svůj názor. Ostatní obyvatelé byli natolik znechuceni, že raději volit nešli.

Sedím u konferenčního stolku na rohovém gauči namáčknuta na dřevěném a pěkně nepohodlném opěradlu, které mi způsobuje otlačeniny na břiše a mozoly na rukách, když jsem se ho pevně držela, abych nepřepadla.

Po mé levici se na sebe tlačí moji příbuzní a jejich příbuzní v brutálně obří velikosti, že by jim i číslování oblečení 10XL bylo malé, a které mi bohatě stačilo vidět dvakrát do roka.

Jsou lidé. Chodící mezi námi. Jenž se upínají na něco co je jim odpíráno a stále dělají jako by jim to patřilo.

Lidé, kterým řekneš jednou ne a oni stejně neposlouchají. Pořád si půjdou za svým. Například jako když maté ctitele nebo ctitelku. Ta pozornost může být chvíli krásná a příjemná. Nestává se pořád aby se k vám choval někdo tak krásně jako oni, ale když je na scéně jednostranná Láska jde bohužel rozum uhranutých stranou.

Chybami se člověk učí.
Nebo je stále opakuje.
Tak jako já.

Někdy se sám sebe ptám proč dělám různé věci, proč se nadchnu pro něco nedosažitelného a šmátrám rukou mezi hvězdy.

Snažil sem se pochopit ten koloběh. Změť všedních dní a Tvoje oči, stejně tak tajemné, možná my odhalí co bude dál jak křišťálová koule nádherné čarodějky. Někdy bych chtěl abys mě poslouchala a naopak abych mohl poslouchat já Tebe, říct Ti tolik věcí a brát vážně věci co řekneš Ty.

Jedna z mých prvních povídek, kterou jsem napsala spolu se svou kamarádkou Vendulkou před více než pěti lety, vznikla v ozdravovně ve městě Harrachov. Pan ředitel vyhlásil soutěž o nejlepší povídku o ozdravovně. Náš výtvor vyhrál. Dílo má originální kabátek. Nic jsem v něm neopravovala ani neměnila pro ukázku. :)

Bylo, nebylo…

Když Tě políbím. Nebudeš to cítit stejně jako já. Možná nebudeš cítit takový oheň jako cítím já.

Bojím se toho, když říkáš různé věci, že spadneme dříve než by bylo vhodné. Ano řítit se do pekla a poznat přitom nebe.
Možná někdy působím chladně až bezcitně, ale nejsem takový vždyť víš jak vše prožívám, pláču když mě něco bolí, ale po většinu času se jen usmívám. Víš, že i do obyčejného polibku prolínám city. Jen se občas bojím jak to vše dopadne.

U nás ve městě není velký výběr ze značkových obchodů. Najdeme tu maximálně tak Adidas, Timeout a Hip Hop shop, který vede nejznámější "celebrita" hip hopového průmyslu, kterého všichni hopéři a radoby hopéři z tohoto města vyznávají. Ale za to tu máme hodně obchodů s nejlevnější značkou na trhu "China". Kdyby nebylo vietnamských příslušníků našeho národa, asi by většina lidí chodila nahá.

Jednou nám při hodině slohu zadal učitel práci na téma "co mi řekla kapka rosy." Zničehonic jsem si na svůj výtvor vzpomněla a ráda bych se s vámi tímto způsobem o něj podělila. Měli jsme na práci vyhrazený krátký čas, proto má konec zvláštní obrat. Mně osobně připadá zajímavý. Co si myslíte vy?