Oni nás nedostanou!

Začínáme odtud, pojďme si slíbit
Ty a já, jen buďme upřímní

Už to neuděláš? – Ne. – Opravdu? – Ne, slibuju. – Já ti nevěřím, už jsi mě mockrát zklamal. Říkal jsi už tisíckrát, že už to neuděláš. – Já vím. Ale teď už to neudělám. – Vážně? - Vážně, fakt slibuju. – Proč jsi sliboval i předtím a nesplnil to? – Nevím. Jsem slaboch. – Jsi nemocný. – Já vím. – Jsi slaboch pořád, zase mě zklameš. – Teď už fakt ne. – Fakt ne? – Fakt ne. Slibuju. – Pořád něco slibuješ. – Já vím. – To je fajn, že to víš. Kolik máš ještě peněz z toho všeho, cos měl? – Nevím.

In my life, on my lifelong way I found myself lost in the crowd of faceless people
Praying for better place I asked them about the right direction
but they got me deeper
and I kept staying in my loneliness

A- Alfons

B- byl

C-celkem

Č- čiperný

S manželem jsem si vždycky „rozuměla.“ Botanik tělem i duší, vzhledem spíše připomínající neandrtálce než muže průměrných hodnot. Potkali jsme se v zoologické zahradě, kdy jsem si ulomila střevíček bot značky Prada. Krátká sukýnka se mi svezla až k bokům, normální muž by si něčeho takového dozajista všiml, on mi jen podal ruku a řekl: Pozor na soví lejna. Páchla jsem, ale on tvrdil, že ho tím přitahuji. Studoval botaniku, tak jsem si myslela, že bude i něco vědět o biologii a jak to v lidském těle funguje.

Zazvoní, nám studentům, ten protivný školní zvonek a začíná vyučovací hodina angličtiny. Na poslední chvíli dobíhají kamarádky Zuzka a Pavla do třídy a vyprávějí si zážitky z předešlého dne. Mezitím, si učitelka zapíše do třídní knihy a sdělí žákům aby si zopakovali předešlou látku, má v plánu zkoušet. ,,Hlavně ať mě dneska nevyzkouší, hlavně ať mě dneska nevyzkouší,, opakuje si Zuzka pro sebe potichu. A samozřejmě učitelka vyzkoušela Zuzku. Zuzka si totiž podvědomě přivolala, že bude zkoušená .

Přátelství, ať už z čehokoliv nebo jakkoliv vzniklé, nám všem nejdražší.
Kousek nás v někom jiném, něco jenž nás připoutává na jiné. V mnoha situacích nás život překvapí a v mnoha situacích nám nadělí buďto kamarády, jenž k sobě připoutáme ocelovými pouty nebo takové, kteří budou hledat předměty jenž by nám bodly do zad.

Život ubývá krok po kroku...Sedím. Sedím u okna a koukám do udržované zahrady, do které ten muž musel dát tolik práce..Ovšem, nevěděla jsem, jestli pozoruji tu zahradu, nebo jestli myslím na jistého muže, který vždy odpoledne pije na své terase čaj s mlékem, čte si knihu a přitom je jen lehce zahaleno jeho tělo. Po koupání se prochází ve skoro průsvitné osušce a já vidím každou jeho křivku. Co dělá celý den? Vím to naprosto přesně.

Slunce zářilo na obloze jako velká ohnivá pochodeň. Nebe bylo čistě modré a listí na stromech živě zelené. Na mýtině se rozprostíraly květy jako dýchající koberec. Jejich omamná vůně zaútočila na jeho smysly, a on si připadal jako v ráji. Ještě nikdy nic podobného nespatřil. Ze skály, která tvořila hranici mýtiny, tryskal pramen křišťálové vody a u něho nerušeně pily místní zvířata. Ptáčci si tam přišli opláchnout svá křídla, srnky a jiní se poklidně chodívali ochladit a uhasit vyprahlá hrdla.

A- Amanda

B- byla

C- cílevědomá