„Potřebuju nové ponožky.“ Prohrabával se v šuplíku se spodním prádlem a za sebe na podlahu házel ty, které se podle jeho názoru už nehodily.
„Opravíš to umyvadlo, nebo ne? Už tři dny ti říkám, že z odpadu teče voda, ale ty mě nevnímáš! Jsi jako hluchý! Jsi lenivý! Doma nic neuděláš, pořád si jenom stěžuješ, kolik toho máš v práci a copak já nepracuju?! Taky chodím do práce, taky tam mám problémy a pak přijdu domů a vařím, uklízím, peru, žehlím a ještě abych spravovala odpad!“

„Kam jsi mi dal deník?“
„Jaký deník?“
„Nedělej blbého!“ zaútočila na svého muže. „Vím, žes´ mi ho schoval!“
„Proč bych to dělal? Nevím nic o nějakém pitomém deníku!“ Nechápal, proč jeho žena tak vyvádí. Kvůli deníku? Takové prkotině?
„Lžeš! Četl sis ho a schoval, protože si do něj píšu o tobě.“ Roztřásl se jí hlas. Začala brečet.
„Cože?! Ty si píšeš o mně? A proč?“ podivil se.
„Jen tak. To je moje věc. Vrať mi ho! Hned!!!“ Teď už začala doopravdy křičet. Skoro až šílet.

.... Marakéš je do zrzava. A s ním celé jeho okolí, až po Atlas. Země je hnědočervená, domy jsou hnědočervené, ulice a cesty jsou hnědočervené a po prudkém dešti i řeka zčervená.... celé marakéšské náměstí tepe životem... Proplétají a míjejí se tu lidé... Ženy v tradičních oděvech se zahalenou tváří, muži v dlouhých hábitech... a samozřejmě turisté... Z velké části jen pro ně se tu v celé své kráse předvádějí nejrůznější atrakce... nedaleko tančí břišní tanečnice za zvuku tamburín....

Noc. Tma. Na obloze se vzájemně proplétají černé mraky a mezi nimi svítí tisíce zlatých teček. Několik z nich svítí mnohem ostřeji než ostatní. Je to hvězdokupa Velký vůz. Stojím pod nimi a pozoruji je. Ještě nikdy mi nepřipadaly tak podivné a fascinující zároveň. Pohledem dolů se všechno vrací. Příšerně tupá bolest, zklamání, strach, naprostá prázdnota…..a nic. Dál už nic. Dál už jen ticho a černočerná tma. Páska se zastavila uprostřed svého promítání. Po zádech mi projede mráz. Je mi zima.

KAPITOLA 1. – Setkání

Držím se tvého lana, dostalo mě deset stop pod zem, slyším, co říkáš, ale nemůžu nic říct. Říkáš, že mě potřebuješ, ale potom odejdeš a ponížíš mě. Řekl jsi, že lituješ, ale nemyslela sem si, že se otočím a řeknu, že je příliš pozdě na to, aby ses omluvil. Dala jsem ti další šanci, spadla jsem a schytala kulku kvůli tobě, potřebuji tě tak, jako když srdce potřebuje tlukot. Ty přijdeš a řekneš „promiň“ jako anděl, jenže na to je už příliš pozdě.

Sklopená hlava. Ticho. Mlaskání staré paní, která seděla naproti na židli. „Jakou pohádku chceš slyšet?

Svoji cestu máš napsanou na své kůži. Přeji si, abys věděl, co bylo tak silné, co bylo a už není.
Zavolal bys, jako vždycky, a oba bychom zůstali venku až do ranního světla. A i když čas jde dál, pořád budeš mít naději, že semnou budeš. Přeji si, abys viděl tak jasně jako já, že ten déšť už je pryč. Viděla jsem bolest, která se drala na tvé jméno. Viděla jsem mír, který kapal přes všechny ty lži. Viděla jsem svět přes zavřené oči a jestli ti to můžu říct, tak jsem tvůj přítel.

„Ostatní v řadě posbírají písemky“. „Přeji vám hezký víkend“. Zazněla slova učitelky, která přerušovalo poslední zvonění tohoto týdne. „Konečně pátek“, řekl jsem si. Další týden plný písemek a opakování maturitních otázek za mnou. Už jsem se nemohl dočkat, až si večer vyrazím s přáteli. Naplánovali jsme si totiž malou akci. Mám tím na mysli noc plnou hudby, alkoholu a krásných holek.
Když jsem dorazil domů, vykoupal jsem se, navoněl čím to jen šlo, vzal jsem si

„ Jestli jsem gay? Koukej!“. Vzápětí chytl mého vysněného borce za zadek. Ten se obratem otočil a šokovaně na mě zíral. Jindy bych si jeho pozornosti užívala plnými doušky :o) Bohužel či naštěstí, mu došlo, že má ruka nemá rozměry, jenž stále cítí na pozadí.
„Posiluješ, že? Nebo často běháš. Na omak se to vždycky pozná!“