„Miláčku, dostala jsem odpověď od jedné zahraniční firmy na můj inzerát,“ otočila se Marie na manžela. „Inzerát? Jaký inzerát?“ zeptal se jí Marek. Markovi se často stávalo, že svou manželku plně nevnímal. Právě nastal jeden z těchto momentů a Marek věděl, co bude následovat.
Plamínek po plameni živen naivní nadějí a očekáváními.
Tančící u hudby lidské blbosti tvoří ničivý požár.
Požár vypalující poslední útočiště myšlenek.
On a jeho temní pomocníci…
Byla noc, já jsem se nadechla a začala zpívat. Nejdřív potichu, ale se sílící intenzitou mého zpěvu jsem se dostávala do téměř nekontrolovatelného stavu. Po tvářích se mi kutálely slzy jako hrášky, které jsi nechtěl vidět. Otočil ses ke mně zády a odešel. A já jsem najednou vše pochopila. Musím změnit svůj život od základu. Chci být rozmazlována a milována, mazlena a obletována. Chci se cítit jako tenkrát, na což je, můj drahý, již příliš pozdě. Přistála jsem trochu tvrdě, bála jsem se tebe. Bála jsem se nás.
aneb „Poslední zvonění studentů“
Tímto textem bychom chtěli poukázat na směšný vý-rok jednoho z vedoucích pracovníků supermarketu Tesco v Třinci. Dotyčná osoba po spatření několika stu-dentů, jež prožívali své „poslední zvonění“ na parkovišti u obchodu, je urazila nepříjemným způsobem.
Procházím se lesní uličkou, pokrytou spadlými listy stromů, hrající barvami podzimu. Je ticho. Ohromující, kouzelné ticho. Pohádkové snění. Vlastní chůzí způsobuji nejkrásnější zvuk - šustění listí. Díky čerstvé, husté, modrošedé, podzimní mlze nevidím konec mé neplánované cesty bez cíle. Bezmezná chůze. Země je obrostlá mechem, malinkou zelení a pokrytá listy poprášenými od prvních, zmrazených vloček sněhu. Vidím stromy. Nízké, vyšší, široké, slabé, ale také mohutné s hrubou, zdravě vrásčitou kůrou.
Ráno slunce za obzorem pohladí ztemnělé hory v mlžném oparu,
Zbloudilí básníci uchopí citeru a zpívají o kráse naší země..
Hejno ptačích křídel rozčeří mořskou hladinu,
Víš, kde je tvoje srdce. Myslíš,že ho můžeš najít? Vyměnil jsi jej za něco, než bys ho měl mít. Víš, kde je tvoje láska? Myslíš, žes jí ztratil. Cítíš se tak silný, ale nic nevyšlo tak jak jsi chtěl.
Tak zahoď mou duši, sám jsi duší osamělou. Protože nechceš odejít, cokoliv cos měl, všechno co potřebuješ je vzduch, který dýchám a město kde můžu svěsit hlavu.
Probral ho nepříjemný hlas otlučeného budíku. Pondělí. Vysoukal se zpod peřiny, se zalepenýma očima prošel koupelnou, sebral klíčky od auta a starou housku k snídani a odešel do práce. Proseděl svých osm hodin v kanceláři, cestou domů koupil krabici mléka a kus salámu. Večer se chvíli díval na televizi a pak šel spát.
„Ještě si potáhni!“ Cpal ruku se sklem před obličej kamaráda. „Ty vole, já už nechcu!“ Z gauče se ozval smích. Dívka si lila červené víno z láhve do pusy. Ležela na zádech a snažila se trefit do úst. Jenomže se pořád bláznovsky smála a zavírala pusu. Víno jí stékalo po krku a vsakovalo se do pohovky. Oba mladíci se tomu smáli. Byla to náramná legrace.
Daleko od světa lidí, za mnoha a mnoha horami a lesy, v místě kde řeky mají průzračně modrou barvu, byla krásná a rozlehlá louka, kterou každé ráno budilo slunce a večer na ni zářily hvězdy. Na této louce bylo mnoho květin, avšak jedna z nejkrásnějších byla kopretina, které nikdo neřekl jinak než Modřenka. To proto, že měla nádherně modré okvětní lístky a nikdo nevěděl jak k nim přišla.
„Ó, jak jsi krásná Kopretinko Modřenko a jakou máš nádhernou barvu. Prozraď nám, jak to jen děláš?“ Ptaly se jí často ostatní kopretiny.
Poslední komentáře
před 11 let 25 týdnů
před 11 let 25 týdnů
před 11 let 27 týdnů
před 11 let 37 týdnů
před 11 let 48 týdnů
před 11 let 48 týdnů
před 12 let 5 týdnů
před 12 let 15 týdnů
před 12 let 27 týdnů
před 12 let 35 týdnů