Za okny už si hrají na honěnou meluzína s větrem a po obloze pobíhají rozzlobení beránci, kteří každou chvíli spouštějí dolů na nás, na nebohé pozemské bytosti pěknou sprchu deště nebo sněhových přeháněk. Je prostě počasí, že by ani psa ven nevyhnal. Všichni chytají tradiční podzimní deprese a tvrdnou doma. Boj s větrnými mlýny už dávno vzdali. Já jsem však podzimní depresi vyhlásila válku. Řekla jsem: Dost!

Žil jednou jeden král a ani nevím proč, měl 3 dcery, jednoho syna a dvě dcery. Zítra si zavolal ty své dva syny a pravil jim: „Ježíku a Mařenko, teď mě dobře poslouchejte! Dejte si pozor na perníkovou chaloupku a větrnou elektrárnu.“ Pak si sednul a usnul, což si uvědomil teprve onehda, když byl ještě v plavkách. Vracel se pěšky z nedalekého, sotva 357 a půl kilometru vzdáleného, bazénu – močálu od krále Lomibrady, kterého udal za plyny, které vypouští do ovzduší.

Byl pátek. Já jako každé odpoledne jsem se dívala na svůj oblíbený seriál Čarodějky. Je to seriál o třech sestrách, které se stanou čarodějkami a bojují spolu proti zlu. V dalším díle po smrti jedné ze sester hledaly Phoebe s Piper svou nevlastní sestru, aby udržely „moc tří“. Najednou zazvonil zvonek u dveří a mamka na mě zavolala: „Paige, jdi otevřít!“ „No jo,“ odpověděla jsem. Otevřela jsem dveře a co jsem tam neviděla, Phoebe s Piper. „Aaaaaahoj!“ řekla jsem koktavě. „Ahoj! Ty jsi Paige, že?“ zeptala se mě Piper.

....z nebe padá mírný vlahý déšť... závoj drobných kapek smáčí zem, šumí na leskle mokrých listech a vytepává svou vlastní píseň do trávy i hladiny řek... déšť jako hustá a přeci tak lehounká clona padá z oblohy a zakrývá celou krajinu, celý les... Déšť kreslí do vzduchu.. Šeptá... je mírný, je vlahý... sotva se dotýká kůže ... jako první bojácné pohlazení dívky... jako závoj víly co sotva zavadí o kůru stromů... jako by snad existoval víc ve snech než tady v tomto světě...

Jsme tedy úplně samy, jen já a ona. Hledíme jedna druhé do očí. V dálce mě někdo volá, ale hned s to zase vzdá. Jsme si tak moc podobné, až mě to leká. Vlastně jsme skoro stejné. Ty hnědozelené oči. Ano, i já mám takové. Natáhnu ruku k ní, a ona ke mně. Ruce se setkají. Konečky prstů se dotýkáme jedna druhé, ale necítím nic. Necítím teplo její ruky, snad jen ten povědomý chlad samoty. Ale nechápu proč, vždyť tady nejsem sama, ona je tedy se mnou. Dám ruku zpět k tělu. Pohledem sklouznu k zemi. Přemýšlím.

Bylo mi tehdy jedenadvacet let. O tři roky dříve jsem úspěšně zvládla maturitu. Teď se konečně můj život začal ubírat tím správným směrem, jelikož mě přijali ke studiu žurnalistiky. Okruh studia, který mě vždy zajímal. Nebudu však předbíhat, neboť můj příběh začíná o prázdninách, v létě roku 2006…
Bylo perfektní léto. Teplota vzduchu se každý den pohybovala kolem 30 °C, někdy se přehnal osvěžující letní déšť, ale přesto bylo takové počasí, jaké ke správnému létu patří.

Dnes jsem se už nedokázala probudit, spala jsem tvrdým spánkem, ze kterého již neprocitnete. Mamka se mě snažila vytrhnout ze spánku, ale marně…

Jsem stará. Celý svět ztmavl. Dívám se do zrcadla a nepoznávám se. Jsem jiná. Šedá. Procházím bytem a dívám se kolem sebe. Jako bych tu byla poprvé. Opírám si hlavu o zrcadlo a sleduji, jak mé smrtelně bledé rty vydechují jemné obláčky mlhy. Když zvednu obličej a dívám se sama na sebe, vůbec se nepoznávám. Koukám do velkých smutných očí, které nejsou mé. Bývala jsem jiná: Divoká a energická, nespoutaná a vášnivá, výbušná a živá. Živá. To už je dávno. Teď umírám. Ve svém malém zatuchlém bytě. 20 let.

...mezi stromy, rostoucí na úplném okraji posvátného háje a vztahující dlouhé pokroucené větve snad až k samotným nebesům, se tiše vnoří nevysoká postava... Těžký, teplý plášť podšitý kožešinou jen občas.. tu a tam.. zavíří vzduchem v rozechvělé vlně a zatančí ve větru.. Osůbka míří stále hloub a hloub do nitra lesa, kráčí pod košatými korunami, proplétá se mezi kmeny, míjí rozrostlé keře... její nohy jdou sebejistě a bez váhání, jako by svou cestu už dobře znaly...A ony ji znají!

Vstávám od stolu. Na zem padá kousek promáčeného papírového kapesníčku. Jsem rozhodnutá, že je poslední. ,,Tolikrát už si mě v životě zklamal! Tolikrát si mě zranil! Ale teď zraním já tebe. Teď, když těm mám. Držím tě v hrsti. Teď, když konečně mám to, po čem celý život…jak odporná fráze…toužím. Znám tě dost dlouho na to, abych poznala a věděla, že tě mám přesně tam, kde chci. Znám tě a vím, že jsi ztracený. Podlehl jsi.