We all have dreams. Dreams about our future career, future position and surely we hope they will come true one day. We want to trust ourselves, we believe deep down in our souls that we have a gift, that we can be different from others, that we can touch others in a special way, and that we can make everything better.

Tak tenhle slogan se mi vždy pojí s Vánoci. Pro některé lidi svátky míru, odpočinku a pokoje, a pro některé svátky stresu, které z duše nenávidí, a kteří si zase řeknou: „A je to zase tady, blééé“.

Klid, volby, volby, povodně, stávky, zdražení rohlíku, finanční krize, přepadení banky na Novodvorské, lidé a exekuce, stávka na pražském magistrátu, sněhové kalamity všude.

Ano, bohužel už to tak bude…lidé se debatě o takovýchto problémech snaží vyhýbat, dělat, že nic takového neexistuje, nebrat na to zřetel nebo dokonce považovat postiženého za psychicky labilního či nevyrovnaného člověka. Jak ale takovým lidem otevřít oči? Jak jim naznačit, že ti, kterých se domácí násilí týká, potřebují okamžitě pomoci?

Když se podívám na dnešní dobu 21. století, je mi upřímně na „blití“. Ano, každý den vstávám a říkám si: Tak kdo mě zase dneska naštve, a co se mi zase stane? Na každém rohu totiž podvodník, zloděj, drogy, vraždy, násilí, šikana, buzerace, terorismus, únosy, nevěry, pedofilie, a nevím, co ještě. Už neexistuje žádná morální hodnota ani vzájemná úcta mezi lidmi jako kdysi před 30 - 40 lety. Někteří pro peníze zabíjejí, jiní dělají takové věci, u kterých někdy rozum zůstává stát.

Žijeme život takový jaký je nebo prožíváme něco, o čem si myslíme, že je to tak správně? Existují skutečná etická pravidla, normy, ale jejími tvořiteli jsou přeci lidé. Narodili jsme se všichni s jedním účelem- prožít něco, co mi lidé nazýváme život. Jak někdo říká- prožít život a čas, jenž nám byl dán. Samozřejmě ho chceme prožít, tak jak chceme a jak uznáme za vhodné- užíváme si, děláme věci v životě nezbytné, ale i škodíme. A já se ptám proč.

Začíná nový den. Ráno, jako každé jiné. Pokouším se ,,rozlepit,, oči, posnídat a honem vyrážím na autobus. V autobuse přisednu k mé kamarádce a zpříjemníme si cestu do školy sdělením nových ,,drbů,, .

Cesta do školy netrvá dlouho a já otvírám dveře školní budovy a překračuji přes prah.U vchodu mne vítá pan školník a vždy si popřejem dobré ráno přičemž mě optimisticky naladí po zbytek dne.

Zdá se vám, že se svět zbláznil? Nebo konkrétněji, že se zbláznila naše vláda? Připadá vám, že naše životy směřují stále k horšímu? Změny, které mají nastat, nás víc než děsí. Pro většinu nastávajících matek se ruší porodné, sníží se mateřská, zmenší se příspěvky od státu na spoření, uvažuje se o zavedení povodňové daně, zdraží se potraviny, plyn, elektřina, voda, nájemné v bytech. Už od mládí si máme šetřit na důchod, abychom vůbec nějaký měli.

Nedávno jsem se účastnila moc pěkného cyklistického výletu na Šumavu (o čemž samozřejmě napíši krátký report) se třemi staršími kamarády. Abych však upřesnila situaci, dva z nich jsou kamarádi mého přítele, se kterými jsem se setkala poprvé na takové pěkné společenské akci, kde se děje to, co lidé dělají, když se mají moc rádi a rozhodli jsme se, že se tedy sblížíme v rámci společných sportovních chvil v jižních horninách naší krásné země.

,,Vážení cestující, vlak, který pokračuje směr OSTRAVA-STŘED, OSTRAVA-STODOLNÍ a OSTRAVA HLAVNÍ NÁDRAŽÍ, bude na svém příjezdu o 20 minut opožděn.´´