Jistě jste už slyšeli o televizním pořadu Soukromá dramata. Mě bylo ctí se dívat právě na jeden z úterních dílů. Docela mě i překvapilo jakými tématy se zaobírali. Nejvíc mě však zaujal případ muže, který chránil svůj majetek a zaplatil za to cenu 6 let odnětí svobody. Byl majitelem sběrny kovu, kde ho velice často vykrádali. Až jednou je sám přistihl a vlastní zbraní vystřelil na auto se zloději, kteří se pokoušeli uprchnout. Nešťastnou náhodou však zranil dva z pachatelů. Soud ho odsoudil k šesti letům za mřížemi.

Amerika....Co si pod tímto pojmem představit? Mnozí si vybaví hamburgry, obézní lidi, americká auta, prezidenta černé pleti. Jiní si vzpomenou na 11. září, jiní na Irák. Ale já mám s Amerikou spojené jiné emoce. Časový posun, který byl, podle mnohých, JEN 5 hodin, byl pro mě nepřekonatelnou překážkou. Taky velice náladová wifi na pokoji byla dosti velkým problémem. Nemohla jsem se spojit se svým přítelem, i když jsme si slibovali, že si budeme volat a každý večer psát.

Já, člověk optimistický, toť jméno mé. Setkala jsem se s mnoha lidmi, avšak já vlastně ráda poznávám nové lidi. Luxusní společnost, dlouhé šaty až na zem a lidé vás jen a jen chválí, jak vám to sluší a bádají jakého původu je vaše osoba. Vše vypadá tolik perfektně. Ovšem, už musíte z té kultivované společnosti odejít. Uděláte jeden krok ze dveří, odcházíte z tohoto půvabného světa, dveře se za vámi ještě nezavřely a už slyšíte slova - pomluvy, kritizování? V tu chvíli si pomyslíte, že perfektní je jen vaše rodina a přátelé.

Pomalu byl čas jít spát, ale nějak se mi nechtělo, i když jsem věděla, že mě zítra čeká nepříjemné ranní vstávání. Dál jsem tedy, setrvávala ve společnosti svých přátel na facebooku. Až mě v chatu oslovila spolužačka ze školy. Její dotaz zněl: „Market? Jakou národnost si zapíšeš do sčítání lidu?“
Nejdřív jsem nepochopila, proč se mě na to vůbec ptá, když odpověď byla jasná. Ale pak svůj záměr objasnila. „Mnoho lidí to neví, ale můžeš si do národnosti zapsat národnost moravská.“

První písemná zmínka o této obci je z roku 1394. Jak zde žili lidé tehdy, to se můžeme dozvědět jen z knih a kronik. Já se v životě této vesničky objevuji necelých 20 let a za tu dobu lze ledacos zažít a poznat místní občany.

Obec není mým domovem, stala se však pro mě podstatnou složkou mého života. Hlavně tedy mého dětství a dospívání. Dlouho bych počítala, kolik dnů a nocí jsem zde strávila, kolik prázdnin a kolik zážitků jsem zde zažila.

Známe to všichni. Na střední či na základní škole poznáme přátele a jsme šťastní, že konečně máme někoho, s kým můžeme sdílet každodenní pocity, dojmy, zážitky. Máme za přítele někoho, kdo nám rozumí, věříme mu. Prožijeme s ním tolik nezapomenutelných chvil. Trvá to léta někdy měsíce a pak přeci jen se něco změní.

O tom, že se blíží maturity, mě vždycky bezpečně ujistí návštěva knihovny. Tam totiž poslední dobou pobíhají většinou mladíci, ale také slečny, v ruce žmoulají jakýsi papír a pokřikují po kamarádech: „Máš toho Máchu?“ „Ne, teď hledám Obsluhoval jsem anglického krále.“ zní odpověď. Usmívám se, mám docela dobrý pocit z toho, že já sama mám maturitní zkoušku už pět let za sebou a taky z toho, že mi všechny knihy a autoři, o kterých se maturanti zmiňují, něco říkají. Většinu ze jmenovaných knih jsem dokonce přečetla.

Jako úvodní věta k reakci na Váš článek mě napadla zdvořilostní fráze: „Omlouvám se, že Vám musím oponovat…“, ale hned poté mne napadlo, že se vlastně omlouvat nemusím, protože to co chci říct, ač nelichotivé, není namířeno proti Vám osobně, ale pouze proti obsahu Vašeho článku.

Stavba této supermoderní devítipodlažní budovy v areálu vysokých škol v pražských Dejvicích byla započata již téměř před čtyřmi lety. Získala ocenění jako stavba roku 2009 a taktéž cenu primátora hlavního města Prahy. Jakého ocenění se ale „národní technická“ dočkala z řad obyvatel hlavního města?

Plýtvání penězi a nevyužitý prostor nebo opravdu to nejlepší, co si mohla Praha přát?

Jako každý všední den se po skončení vyučování dopravím domů a zapnu počítač, abych vybrala poštu. Neopomenu otevřít facebook, i když vlastně očekávám to samé. Na facebooku jsou tři typy lidí. Ti, kteří si na svůj profil nedají ani fotku, občas se i objeví i on-line a facebook pro ně naprosto nic neznamená. Na druhou stranu jsou tu lidé, kteří facebookem žijí natolik, že si neuvědomí svou následnou závislost. Každodenně předávají fotky, statusy, chlubí se i stěžují. Facebook se stal jejich každodenní životní náplní.