Čím jsem starší, tím rychleji ten čas utíká, a jestli to bude takhle pokračovat, pak se nedivím statistikám, které tvrdí, že ten náš národ rychle stárne. Na druhé straně existují tvrzení, že je čím dál více dětí a málo školských zařízení. Tak si vyberte, komu tedy věřit. Všechno má ale stejnou příčinu: peníze.
Co nám rok 2008 přinesl? Vyšší věk, vyšší ročník studia, více zodpovědnosti, a vzal nám „všechno“. Možná jen přátelé zůstali a jisté věci, na které se můžeme spolehnout.

Čerstvý nositel Státní ceny za literaturu (2008), nositel mnoha dalších cen (Cena George Orwella, Cena Egona Hostovského, Cena Jaroslava Seiferta) Ludvík Vaculík proslul v české literatuře již několika romány. K nejznámějším patří např. Rušný dům (1963), Sekyra (1966), Morčata (1991), Český snář (1990,1992,2002), Jak se dělá chlapec (1993), Milí spolužáci! (1995), Nepaměti (1998), Cesta na Praděd (2001), Lučení k panně (2002) a Hodiny klavíru (2007). Vaculík pravidelně publikuje v Lidových novinách, kde píše sloupek Poslední slovo.

Podle mě jsou Vánoce svazovány až přílišnou komercí a vším s tím spojenými věcmi. Takové tradiční Vánoce, co znám už jen z knih, ty už jsou asi nenávratně tatam. Ale nemusely by být… stačilo by jen trochu chtít, společně dokážeme hodně, sám nikdo nic nezmůže. Ale to byla jen taková neformální odbočka. Hlavní je, že lidé to vnímají jako svátky klidu a míru… ne v soupeření o to, kdo sežene originálnější a dražší dárek. Potěší i nějaký malý dáreček, hlavně že je od srdce. A přání toho druhého, dát někomu dárek.

Jistě mi dáte zapravdu, že nejvíce odpadků se vyskytuje, kromě smetišť, i kolem cest. Nedávno jsem mohl dokonce vidět, jak zaměstnanci kosili břehy silnic, ale zapomněli předem vysbírat odpadky, a že jich tam bylo. Jakmile najeli traktorem na plastové láhve, všelijaké papírky nebo dokonce skleněné láhve, všechno se pod noži sekačky rozemlelo a rozprášilo všude kolem a nadělalo to ještě větší binec, než tam byl. Proč by pánové nemohli odpadky nejdříve vysbírat a poté místo vykosit. Bohužel jsem se nedozvěděl, jak to nakonec dopadlo.

Od poloviny října letošního roku jsou noviny, časopisy a další mediální prostředky plné kauzy údajného udání Milana Kundery. Celou tuto mašinérii spustil neodborným článkem v časopise Respekt Adam Hradílek, mladý a zřejmě nezkušený pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů. Následovala neřízená lavina obviňování a obhajování, jak už to za takových okolností bývá.

Rok s rokem se sešel a opět začal školní rok a tím i problémy s návaznosti autobusových spojů do okolních vesnic. Takhle si jednou jedu ze školy, vlak má zpoždění pouhých pět minut, jak to už tak dost často bývá, a pomalu přijíždíme na železniční stanici Třinec. Ti zdatnější běží, aby stihli autobusy, které ovšem jedou na čas a nezajímají jich nějací cestující, kteří by se rádi dostali po těžkém dnu v práci nebo ze školy domů.

Hektické ráno, téměř jako každé jiné. S hlasitým výkřikem jsem vyskočila z postele a chvíli držela ciferník budíku před tváří, abych se ujistila, že už je vážně tolik kolik je, a že jsem během spánku neutrpěla nějakou vážnou újmu zraku. V naprosté rychlosti tlačena časem jsem proletěla koupelnou a sbalila si věci do školy, na což už večer samozřejmě nezbyl čas, když jsem lehala pozdě v noci zmožená s celého dne.

Kolem žloutenky se už namluvilo hodně. Ještě před pár dny toho byly plné noviny. Všude se mluvilo o žluté epidemii a nikdo nevzal do úst nic předtím, než si vydrhl ruce až mu z nich téměř tekla krev, jen aby na něj žlutá potvora neskočila.
I u nás na gymplu jsme byli informováni, že bychom si měli mýt ruce – proběhla akce Čisté ruce. Všichni se myli jak šíleni.

O problematiku školství se nijak zvlášť nezajímám. Nevím přesně, jaké problémy se právě teď řeší, ale faktem zůstává, že od tohoto akademického roku máme nedostatek docentů. Čím je to způsobeno? Na ústavu bohemistiky a knihovnictví v Opavě, kde studuju obor Česká literatura, se většina dojíždějících docentů rozhodla, že budou hluboce uvažovat o tom, zda budou stále dojíždět na naši fakultu vyučovat. Důvodem je totiž zkrácení jejich pracovních úvazků. Všichni přednášející, kterých se to týká, jsou již důchodového věku.

Volte Nikoho
Na ulicích můžeme zase po nějaké době vidět vypasené xichty a patetické fráze, které zdobí billboardy. Volby jsou tady a je jedno jaké. Dělit se s někým o pocitu hnusu, které z toho mám, nechci. Spíše bych se paradoxně chtěl téhle odpornosti taky zůčastnit a tak trochu se „zašpinit“. Mám totiž vlastního kandidáta. Je jím Nikdo. Už jsem viděl pár plakátů, které nabádají abychom zvolili „prospěšného senátora“ zpodobněného siluetou s bílým obličejem, která má snad znázorňovat právě „Nikoho“. Pokud to takhle bylo zamýšleno, pak bravo. Pokud ne, tak ať s tím jdou do prdele. Chtěl bych totiž ukázat, že Nikdo je jediná smysluplná volba.