Určitě ti není cizí situace, když ti tvůj absolutně nejúžasnější sen přeruší vyzvánění budíku na tvém mobilu. Procházka po pláži při západu slunce s krásným neznámým, seskok s padákem či krásný nablýskaný bourák je rázem pryč. Opět je tu ten okamžik, kdy nedobrovolně musíš opustit pohodlnou vyhřátou postýlku s měkoučkou peřinou. Jenomže to není lehké a tak si jako vždy řekneš, že si ještě na chvíli lehneš.

Pod tímto titulem si možná představujete otázku na směr, kterým se má někdo vydat. Třeba že se nějaký turista ztratil a ptá se náhodného kolemjdoucího, kde je hotel, kde je kostel, kde je divadlo a ptá se ho, jestli má tedy dál pokračovat na sever, nebo na jih. Ale není to tak!

Byla to snad potřeba minulého režimu rychle někam umístit rozrůstající se obyvatelstvo anebo to má člověk brát jako mistrovské dílo tehdejších architektů? Samozřejmě je to věc názoru, i když si myslím, že v dnešní době již není o čem pochybovat a jasná odpověď je, že panelovým sídlištím již odzvonilo.

Předpokládám, že jste si hned po přečtení nadpisu poklepali s odstupem na čelo… Tedy pokud jste řádky článku s neobvyklou prudkostí ihned nepřeskočili. Já se ale přesto ptám: Jak přežít láskyplný vztah a je to vůbec možné? V duchu si nejspíše odpovídáte: To je přeci hračka. Možná byste radši narazili na podrobný návod s obsahem cesty k tomuto vztahu. Tuto linku či záchytný bod vám zde bohužel neposkytnu, spíše by se dalo říci, že vás od pokusů cestovat tímto směrem odradím. A to nechtěně.

Jakoby to bylo včera, když jsme poprvé vcházeli do budovy střední školy. Naše naivní představy a očekávání byly brzo zbořeny zákeřnou realitou. Poprvé v životě jsme pocítili, jaké je to opravdu se učit. Zažili jsme stres, rivalitu, nešťastné i šťastné lásky, nadřazenost některých učitelů, prohry, ale také mnoho nezapomenutelných šťastných okamžiků.Většině z nás střední škola dopomohla k tomu, abychom zjistili co se v nás ve skutečnosti skrývá, čeho můžeme dosáhnout a čemu se naopak máme vyhnout.

Když 11. září 2001 prolétly světem hrozivé záběry zohyzděných amerických dvojčat, snad každému naskočila husí kůže. Když Korea či Írán nadneseně testují nové raketové technologie, tuhne světu krev v žilách. Ale když Spojené státy nabídnou Česku možnost podílet se na obraně celé Evropy, zvedne se silná vlna vzdoru. Tato tsunami již téměř tři čtvrtě roku cloumá Českou republikou a neúprosně upozorňuje Východ. Když ovšem USA přišla na začátku roku s nabídkou radaru, možná čekala spíše poklidný průběh, ba dokonce potěšení.

„Untitled? Zvláštní,“ běží mi hlavou, která se nepodstatně krčí pod puntíkovaným deštníkem od Granka. Prší. Capu si to posmutnělým počasím od music krámku na jeden ze spojů MHD. Déšť ve vlastním zamyšlení ani nevnímám. Untitled. „Sakra, co to má znamenat?! Jak může lidi pohltit, když ani nemá název? No, prosím,“ mrknu na obalu alba o pár řádek výše, „Welcome to my life.“ Jen co mé oči dočtou třetí slůvko, je mi jasná podstata písně. Změna, přivítání, nový život.

Ještě předtím, než budete pokračovat ve čtení mého příspěvku, bych rád předeslal, že můj názor se určitě nebude shodovat s názory jiných čtenářů a byl bych rád kdyby se u tohoto článku objevilo pár smysluplných komentářů.

Na vlastní kůži

Jeden moudrý člověk kdysi řekl, že co nezmůže rozum, často vyléčí čas. Nebojím se říct, že jeho tvrzení je naprosto pravdivé. Z vlastních zkušeností i ze starých moudrostí, předávaných z generace na generaci totiž vím, že jsou věcí, na které je naše cenná a vzácná inteligence zbytečná. Je mnoho problémů a faktů, která jsou pro naše vytížené mozky naprosto neužitečná, a se kterými se zahazovat by byla nesmírná a neodpustitelná hloupost.